Robert Schuster: Vídeňské státní školy aneb Srážka s multikulturní realitou
Už několik měsíců slýcháme z různých stran, že migrace přestává být pro řadu evropských států problémem. Jako důkaz jsou uváděna čísla o klesajícím počtu žádostí o udělení azylu. Bývá to dáváno do souvislosti s koncem dlouholeté občanské války v Sýrii, a také s opatřeními řady států s cílem omezit ekonomicky motivovanou migraci. Zmíněný trend ovšem stále neřeší další věc související s migrací, a tím je zapojení nově příchozích do společnosti. Třeba prostřednictvím škol.
V Rakousku v této souvislosti nedávno způsobilo rozruch několik zpráv, které odhalily značné nedostatky. Začalo to studií mapující situaci na vídeňských státních školách. Dvoumilionová rakouská metropole byla odjakživa hodně mezinárodním městem, kde se potkávaly nejrůznější kultury.
Čtěte také
Nejpozději po velké uprchlické krizi let 2015 a 2016 zde skončilo mnoho rodin z Blízkého východu. Časem se jim narodily děti, které postupně začínají chodit do škol. Citovaná studie ukázala, že ze žáků, kteří navštěvují státní školy, udává 41 procent jako své náboženství islám, zatímco křesťanství vyznává jen lehce přes 31 procent školou povinných dětí.
U soukromých škol naopak jednoznačně převládají děti, jež se hlásí ke křesťanství. To nezní zrovna tak, že by právě školy spravované státem mohly sehrát klíčovou roli při integraci cizinců do společnosti.
Nefunguje nejen komunikace
Reportéři řady rakouských médií se následně pokusili o jakýsi „reality-check“, čili vydali se do škol označovaných kvůli vysokému počtu dětí migrantů jako „problémové“. Za zmínku stojí obzvlášť rozhovor s učitelem Thomasem Walachem.
V jeho škole má ze 400 žáků pouze pět žáků němčinu jako mateřský jazyk. Učitel hovořil o třídách, kde nefunguje základní komunikace, neboť nejenom že žáci nemluví německy, ale často neovládají dobře ani vlastní mateřštinu, takže asistenti znalí tohoto jazyka nic nezmůžou.
Čtěte také
Některé z dětí je podle Walacha dobré nechat nejprve vyspat, neboť předchozí noc prodávali drogy v okolí vídeňského nádraží Praterstern, případně, když je ramadán, tak se svými rodinami až dlouho do rána oslavovali přerušení půstu v podobě iftaru.
Walach také líčil průběh třídních schůzek s matkami dvanáctiletých muslimských dívek, které se vůbec nezajímaly o prospěch ratolestí, ale hlavně se ptaly, jak dlouho ještě budou muset dcery chodit do školy, protože už byl domluvený jejich sňatek.
Představu, že by tyto děti jednou měly vstoupit na pracovní trh, vyvrátil Walach tím, že poukázal na životní zkušenost mnoha jejich rodičů: Nemají ambici usilovat o nějaké zaměstnání, neboť k živobytí jim stačí pobírat nejrůznější dávky a podpory od státu.
Možná řešení
Thomas Walach přitom není nějaký pravicový škarohlíd, v minulosti pracoval jako novinář v levicových médiích. Byl i součástí komunikačního týmu rakouských sociálních demokratů. Před několika lety se ale rozhodl politicko-mediální sféru opustit a jít učit. Důležité je, že Walach pouze nelamentuje, ale navrhuje také možná řešení.
Třeba, aby byly již u tříletých dětí – nejenom těch od cizinců – zjišťovány jejich jazykové kompetence. Pokud by vykazovaly vážné nedostatky, museli by je rodiče dát do školek. Kdo by to odmítal, přišel by o státní podporu. Tímto tvrdým opatřením se již podle Walacha podařilo snížit na minimum původně vysokou míru absence těchto dětí při vyučování.
Jestli si Rakousko, a zejména město Vídeň, z toho něco vezmou k srdci, anebo se na alarmující výpovědi Thomase Walacha časem zapomene, se teprve ukáže. Prvním náznakem, že tomu tak nebude, je široká reakce na jeho vyjádření a hlavně, že se o nich diskutuje.
Ještě před takovými deseti lety to možné nebylo, neboť se mnozí tvářili, že žádné problémy neexistují. Pořád zkrátka snili o multikulturních společnostech, vzájemném obohacování a především tolerování. To se ale ve skutečnosti vyvinulo úplně opačným směrem.
Autor je editor deníku Právo
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
