Petr Janyška: České knihy hledejte v Paříži jen s lupou

13. únor 2020

Probírám se v jednom z nejkvalitnějších pařížských knihkupectví novinkami. Po Vánocích se objevily desítky, stovky nových titulů. Leží tu zas úplně jiné, než jaké jsem tu viděl na podzim. Celá ta krása má jen jednu vadu: nikde žádný český autor.

Přitom pult je zavalen jmény z celého světa. Hodně Maďaři (Kertész, Márai, Nádas a další), Poláci, samostatnou hromádku tu má samozřejmě letošní nobelistka Olga Tokarczuková, francouzsky vyšlo zřejmě vše, co napsala. Hitem je Estonec Andrus Kivirähk a jeho „Muž, který rozuměl hadí řeči“, leží tu taky Slovenka Jana Beňová.

Čtěte také

Zkrátka nejrůznější jména střední Evropy, té, které Francouzi říkají východní. Ale žádné české. Až v koutě narazím na Peroutkův „Oblak a valčík“, výbornou knížku, která není moc známá ani v Čechách. Tím to ale končí.

Ve druhém knihkupectví stejný zážitek, novějšího českého autora nevidět. Jen nové vydání Čapkovy „Cesty na sever“ a „Italských listů“, to už je ale klasika. A taky, abych byl spravedlivý „Český román“ Ladislava Klímy.

Slabost institucí

Na konec dne si nechám jedno z největších knihkupectví Paříže vůbec, Gibert Jeune v Latinské čtvrti, pět pater knížek. Najdete tu prakticky všechno, co ve Francii vyjde. Tyčí se tu dvoumetrový regál s literaturou jidiš a hebrejskou, podobný regál s indickou, vedle tureckou a perskou.

Svůj regál tu má maďarská literatura, samostatný polská, taky rumunská, samozřejmě ruská. Česká ale ne, ta se zmáčkne spolu se zbytkem střední Evropy a Balkánu do jednoho regálu s cedulkou Střední Evropa. Kde jsou ty časy, kdy tu člověk narazil na desítky překladů Vaculíka, Škvoreckého, Klímy, Lustiga a dalších?

Čtěte také

Česká literatura z Francie zmizela. Podobně české filmy, což byly tradičně dvě nejviditelnější a nejznámější domény české kultury. Nejsnáze se vyvážejí a zároveň oslovují široké publikum. Čím to je? Buď čeští autoři nepíší a netočí nic, co by stálo za to, nebo se žádná česká instituce nestará pořádně o to, aby v Paříži a jinde ve světě byli vidět. Osobně se domnívám, že příčinou je to druhé, slabost institucí českého státu.

Česko se nestará

U nás jako by nikdo ve vedení státu nechápal, jak je důležité pracovat na imagi země v zahraničí. Protože ve světě dnes prakticky neexistujeme. Zmizeli jsme ze světových médií, a pokud ta zmiňují něco českého, je to jen sporadicky a kriticky. Zmizeli jsme ze světových festivalů, absentujeme tam, kde se předávají ceny. Pokud máme úspěchy, je to zásluhou jednotlivců nebo malých týmů. Ve Francii jsme byli pořádně vidět jen jednou, v r. 2002, v rámci půlroční gigantické akce zvané Česká kulturní sezóna.

Petr Janyška

V ČR není pořádná instituce, která by pracovala komplexně na tom, abychom byli ve světě přítomní a aby se o nás pozitivně mluvilo. Před lety jsme měli V. Havla, ten to za všechny tak trochu oddřel. Od jeho úmrtí ale ticho po pěšině. České vlády neudělaly pro zviditelnění v cizině nic velkorysého. Promarnila se příležitost českého předsednictví EU, výročí Dvořáka, Janáčka, Kupky.

Potřebovali bychom silnou instituci, která by měla strategii, v čele osobnost s jasnou vizí a štědré zázemí. Místo toho má prezentaci státu a jeho kultury v zahraničí v popisu několik institucí najednou. Trochu ministerstvo kultury, trochu zahraničí, něco Česká centra, něco České literární centrum a další. Všechny dohromady ale příštipkaří a paběrkují, výjimkou je snad film.

Poláci, Francouzi a mnozí jiní to umějí, my ne. Poláci dostali už pět Nobelových cen za literaturu, poslední loni. To není náhodou, za tím jsou léta práce v pozadí. Česká literatura má za celou historii jen jednu Nobelovu cenu – Jaroslava Seiferta, a to je už skoro 40 let. A poslední film oceněný v Cannes? To už je velmi, velmi dávno. A pozitivní článek o Češích na první straně světového tisku?

Autor je publicista a bývalý diplomat

autor: Petr Janyška
Spustit audio