Petr Hartman: Cinkání klíči aneb 17. listopadu není co slavit
Není co slavit, také tímto způsobem je možné se vyrovnat se státním svátkem. Zvlášť silně zaznívá tento názor ve spojení se 17. listopadem.
Podobné negativní emoce příliš veřejným prostorem nerezonují v souvislosti s jinými svátečními dny. Ať už se to týká například Dne české státnosti, nebo Dne obnovy samostatného českého státu. Mnoho lidí by si možná ani nevybavilo, na které datum tyto významné události připadají. Také kvůli tomu nemohou vykládat, že není co slavit.
Čtěte také
Naopak 31 let od listopadu 1989 lidé Den boje za svobodu a demokracii stále jako významný moment vnímají. Proto mohou někteří tvrdit, že ho není potřeba slavit. Měli jiné představy o tom, jak by demokratický stát měl fungovat. Zkrátka, za polistopadovou podobu země klíči na náměstích necinkali.
Je pravděpodobné, že někteří z nespokojených to ani nedělali. Jiní se přidali až v momentu, kdy už bylo jasné, kdo vyhraje. Další ani klíče neměli, protože buďto byli malí, nebo nebyli ještě na světě. Výročí listopadu 1989 pochopitelně slavit nechtějí ani ti, kteří byli na komunistický režim velmi úzce navázáni a po jeho pádu se už nedokázali výrazněji prosadit.
Právě ono symbolické cinkání klíči názorně ilustruje představu lidí o tom, jak může svobodná společnost fungovat. K jejímu budování není potřeba přiložit ruku k dílu, stačí zacinkat a o zbytek ať se postarají ti nahoře.
Boj za svobodu a demokracii neskončil
Když se nám bude chtít, tak je jednou za čas přijdeme zvolit. Pokud nás zklamou, tak je vyměníme. Nepomůže-li to, tak k volbám chodit přestaneme a počkáme si, až se objeví někdo, kdo nám vrátí naději, že za nás všechny problémy jednoduše a rychle vyřeší.
Čtěte také
Není překvapením, že to takto jednoduše nefunguje a že různá selhání a s tím spojená zklamání se opakují. Není divu, že se tím prohlubuje apatie ve společnosti. Proto jsou nejenom politikům tolerovány věci, které by ještě před několika lety byly naprosto nepřijatelné.
Výsledkem je taková podoba fungování státu, na kterou se nelze v krizových momentech úplně spolehnout. Třicet jedna let od listopadu 1989 tak máme vládu vedenou člověkem, který se výrazným způsobem zapletl s komunistickou Státní bezpečností. U moci ho drží podpora komunistické strany. To je věc, která by byla před deseti lety nepředstavitelná. Před dvaceti pěti by zvedla lidi z gaučů a vyhnala je ve velkém počtu na náměstí a do ulic.
Třicet jedna let po pádu komunistického režimu by podle dostupných průzkumů hnutí vedené takovýmto člověkem znovu vyhrálo sněmovní volby.
Právě proto je 17. listopadu co slavit. Především jako připomínku toho, že boj za svobodu a demokracii neskončil v roce 1989, ale setrvale pokračuje. Pokud na něj většina společnosti rezignuje, můžeme se v poněkud jiné podobě vrátit zpět. Tedy do bodu, kdy zjistíme, že nemáme ani svobodu, ani demokracii.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.