Karel Hvížďala: Jaké třicáté výročí vlastně slavíme?
Média, plakátovací plochy i cityLighty jsou plné hesel: Slavíme Samet, česká centra v zahraničí připomenou 30. výročí sametové revoluce, Praha slaví Samet, Samet slaví velký návrat atd.
Jenže když slavíme jakékoliv výročí bez kritické reflexe původních událostí, znamená to, že slavíme výsledek, tedy současný stav naší země a jeho vrcholné představitele, tedy prezidenta a premiéra, a v tomto zjištění je zjevný rozpor.
Čtěte také
Těžko někdo soudný může dnes říci, že se naše společnost shodne na tom, že v naší zemi máme pluralitní demokracii, právní stát s nezávislou justicí s nezávislými médii, že jsme se připojili k civilizaci, ke které jsme historicky patřili, jak hlásala hesla před 30 lety.
Chyba se stala tím, že jsme si na přelomu roku 1989 a 1990 nechali vnutit zmíněný paradoxní přívlastek sametové revoluce, který umně maskoval to, co se tu skutečně stalo.
Petr Pithart napsal v předmluvě ke knize Výslech revolucionářů z roku 1989: „Čím víc jsme se my, přímí účastníci, od slova ‚revoluce‘ distancovali, tím spíš si ji osvojili ti, kteří pak následující roky mohli vykřikovat o tom, že je ‚zrazená‘ a ‚prodaná‘. Zrazená může být jen revoluce, ale asi ne převrat a už vůbec ne moje verze, tedy ‚vyjednané předání moci‘.“
Revoluce, která něco dohání
A na to upozorňoval hned po listopadu 1989 i profesor Vladimír Čermák, jeden z prvních soudců Ústavního soudu. Říkával, že pokud změna neměla katarzi a viníci nebyli potrestáni, nejde nejen o revoluci, ale v důsledku ani o předání moci. Tím nepřímo upozorňoval na to, že ti, co mají peníze, společenské vazby a zkušenosti s manipulací s občany a s řízením společností, se nejspíš k moci zase vrátí, a to se skutečně stalo.
Čtěte také
V sociologické hantýrce to asi nejpřesněji pojmenoval Jacques Rupnik, když mi řekl: „Étos normalizace pozvolna plynule přešel do nového režimu.“ Taky tvrdí, že nešlo o revoluci, ale o restauraci, jak tyto události pojmenoval francouzský historik François Furet. Jürgen Habermas zase v této souvislosti mluvil o Nachholende Revolution, tedy o revoluci, která něco dohání.
A Rupnik dodává, že tento typ změny vždy vede nakonec k zatrpklosti nebo vzdoru vůči těm, které napodobuje, což je přesně stav, který dnes potvrzuje náš rozporuplný vztah k EU. A podobný, jen opačný efekt najdeme i na Západě, který, jak připomněl politický filozof Claude Lefort, zase od střední Evropy očekával, že pro unavenou západní demokracii přijde od nás nový impulz. Myslel hlavně tehdy na Polsko a Solidaritu. Zvolením té nejpohodlnější cesty jsme zase my zklamali Západ.
Ze všech těchto pastí vede jediná rozumná cesta: využít výročí k pojmenování toho, co se tu před 30 lety stalo, bez příkras, opustit nový ideologický blemblemjazyk našich politiků a tvrdě si přiznat, že žádný návrat ke kořenům není možný, že orientace na Východ by byla jen další katastrofa, že nejperspektivnější cesta vpřed je v namáhavé kompatibilitě s civilizací, ke které jsme se po roce 1989 připojili.
Autor je publicista
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
