Petr Fischer: Žižekův skandál zakázané analýzy

Místní němečtí politici odcházeli ze sálu, jiní vyjadřovali svůj nesouhlas přímo v sále, a to velmi nahlas. Žižek podle nich relativizuje utrpení zabitých Hamásem, srovnává nesrovnatelné a brání Palestince, kteří nechtějí odsoudit teror Hamásu a dál si přejí zánik Izraele.

Čtěte také

Petr Fischer: Čas pomsty, čas odvety, čas naděje

Žižek se bránil, nic nesrovnával, nic nerelativizoval, opakovaně brutální krutost a bezohlednost zabíjení Hamásu odsoudil. Přesto opakovaně vyjadřoval nutnost poodstoupit od dění, kriticky analyzovat pozadí celého konfliktu, který nesmí přerůst v pomstu pomsty.

Žižek odmítl přijmout hlavní námitku proti svému vystoupení, která nakonec zněla – teď na tyto rozbory není vhodná chvíle, na žádné „ale“ nebo „kdyby“ není čas. Je třeba toliko soucítit se zabitými a jejich rodinami, je třeba tiše truchlit a uznat právo Izraele na obranu, která jistě nebude bez obětí na druhé straně.

Žižek se stavěl proti ztišení, omezení nebo dokonce vyloučení kritické rozpravy, které by zejména na knižním veletrhu působilo absurdně. Spisovatelé a myslitelé tu přece nejsou od toho, aby mlčeli, nýbrž aby mluvili, aby vyjadřovali obecnější souvislosti lidského světa.

Mantra liberálního světa

A aby svědčili o utrpení a bolesti všech, kteří trpí. Snižování utrpení všech, to je dokonce mantra liberálního západního světa, tedy do nedávna byla. Jakkoliv všichni víme, že je to utopický cíl, obecná regulativní idea je to velmi užitečná.

Čtěte také

Petr Fischer: Přidušené bojácné Česko

Žižek se pod tlakem publika a politického nesouhlasu postupně bouřil zejména proti nadvládě jedné rozpravy, jednoho příběhu. Proti jeho vytržení z kontextu, protože násilí Hamásu svou nechutností, jak vidí celý svět, překračuje všechny meze. Tak jako šoa, průmyslové zabíjení židovského obyvatelstva za poslední světové války. A proto nelze nic namítat.

Diskuse se dostala na pole morální exkluze, na níž se najednou nelze ptát, zda dnešní vraždění nevinných Izraelců není relativizováno zabíjením jiných nevinných a zda rychlé a snadné ztotožnění s hrůzami holokaustu není nakonec dosti nemístná relativizace rasisticky založeného byrokraticky řízeného vyhlazování židovského etnika.

Antisemitismus

Teroristická krutost, hnaná pachutí krve, a proti němu inženýrsky odlidštěné chladné masové vraždění, jak holocaust přesně vymezuje a rozebírá Zygmunt Bauman – je to jedno a totéž zlo, které tak snadno shrnujeme do pojmu antisemitismus?

V západní kultuře se tato exkluze považuje za samozřejmou, šoa v ní překračuje veškeré míry pochopení, proto je věčným černým svědomím Západu, jehož moderní síly to vše umožnily.

Petr Fischer|foto:Český rozhlas

Zbytek světa tomu ale tak samozřejmě nerozumí, jeho černé svědomí to není, rwandské etnické masakry milionů lidí, vyhlazování domorodců v Africe a jinde, možná. Žižek se také proto později vyslovil pro inkluzi všech těchto bolestí, které Západ tolik neprožívá, protože nejsou jeho bolestmi.

Žižeka není dobré sledovat proto, že demonstruje morální relativizaci západních intelektuálů, nenávidějících Západ. Ani proto, jak neumí v pravou chvíli veřejně truchlit a vyloučit příběhy druhých jako nepravdy. Jak, řečeno dnešní válečnickou logikou, neumí stát na správné straně.

Jako filozof ve veřejném prostoru je dnes nejzajímavější tím, jak se na jeho veřejné úvahy reaguje. Jak se v nich ukazujeme my všichni, kteří víme, kde stát, jak mluvit, co si myslet. Třeba když Žižek říká: „Jakmile řeknete, že je nutné analyzovat složité pozadí tohoto konfliktu, jste obvykle podezřelí z podpory nebo ospravedlňování terorismu Hamásu. Uvědomujeme si vůbec, jak podivný je tento zákaz analýzy?“

Autor je komentátor časopisu Euro