Petr Fischer: Přidušené bojácné Česko
Kabinet Petra Fialy se dostal do zajímavého presu: z jedné strany na něj tlačí ekonomové, kteří by chtěli, aby vláda ještě více škrtala a snižovala schodky, neboť tak to velí ekonomická teorie; na druhé straně opozice, která by přidávala na výdajích zřejmě všem, a schodky by naopak zvyšovala.
Lídr stínové vlády ANO Karel Havlíček sice tvrdí, že schodky dolů jít musí, jen jeho vláda by to dělala pomaleji a citlivěji, zároveň se v podstatných otázkách ve Sněmovně dožaduje zvyšování výdajů všemi směry a to nějak s konsolidací státních financí nejde dohromady.
Čtěte také
V jednom má ale opozice pravdu: v Česku se vytvořil mediální dojem, že státní finance jsou na pokraji krachu a že se snad i blížíme řeckému scénáři. Český státní dluh přitom sotva dosáhl 45 procent HDP, je tedy nejen hluboko pod maastrichtským kritériem 60 procent HDP, které si určila eurozóna, kam se Česku nechce, ale je také na pouhé polovině průměru Evropské unie, který je někde kolem 84 procent výkonu dané ekonomiky.
Řecko nám nehrozí ani z jiných důvodů, a to i navzdory tomu, že v systému státních financí pracuje strukturální požírač peněz, který neustále zvyšuje schodek o 250 miliard korun, jež je pak třeba vyvažovat v daňovém systému či v omezování dotací.
Raději se přidusit?
Čtěte také
Vláda schválila schodek na příští rok ve výši 252 miliard, dá se tedy říct, že svými úpravami pouze „udržela“ strukturální schodek, který živí její hospodářskou politiku navzdory slibům o pravicové odpovědnosti, která se tak liší od levicové rozhazovačnosti.
V roce 2023 už všichni trochu tuší, že levo-pravé operátory hrají v politice pozdní moderní doby pramalou roli, a to zejména v politice hospodářské. Učebnicové poučky jsou hezké ideologické obrazy, v praxi ale málokdy fungují.
A to jednoduše proto, že hospodářská politika státu je v liberálním kapitalismu chápána jako jediná možnost, jak ořezávat extrémy cyklických výkyvů a jak je pokud možno stlačovat do hutného pásu udržitelného růstu.
Čtěte také
Moc prudce nerůst, ale také nepadat. Asi tak, jako když centrální banka cílí na dvouprocentní hranici inflace, tak i vlády touží po stabilním ekonomickém růstu a k němu také napínají své síly. Tedy pokud nejsou jen vládami udržovacími, které se snaží hlavně nic nezkazit a nedělat ekonomicky nic.
Fialově vládě se dnes vyčítá, že škrtá málo, na druhé straně zase, že dělá jen málo pro oživení ekonomického růstu, který jediný uživí rozpočet. Přidusit, nebo rozhicovat ekonomiku? – toť oč tu běží! Vláda dělá dojem, že se snaží škrtat, a tedy přidušovat ekonomiku, ve skutečnosti jen více méně udržuje to, co tu bylo. Impulsy pro ekonomický růst veškeré žádné.
Dluh, i tak vlastně relativně malý, není produktivní, není nijak zhodnocován budoucími, nýbrž jen okamžitými zisky. V tom se bohužel současná vláda nijak neliší od té minulé.
Ne, Česku opravdu nehrozí řecký scénář, hrozí mu stagnace z nedostatku lidí, investic a realizovaných nápadů, které jsou skutečným bohatstvím každé země. Hrozí mu stagnace kvůli politickému strachu, lenosti či neznalosti. Raději se přidusit, než bychom něco udělali pro lepší nádech. Česká, nikoli řecká krize.
Autor je komentátor časopisu Euro
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
