Petr Fischer: Amerika, nebo Austrálie? Kulturní střet o zbraně začíná

Dalo se tak všemu zabránit, předejít, zastavit? – Otázky, které se budou vracet jako věčné výčitky svědomí ještě hodně dlouho.

Čtěte také

Jan Vávra: Jak jsme se opět zmýlili

Daleko méně pozornosti zatím přitahuje snadnost, s jakou se střelec dostal ke svým zbraním, i to, kolik takových potenciálních střelců se zbraní kolem může být. A to je otázka systémová, celospolečenská, nikoli problém nedostatečnosti v postupu jednotlivců na místě.

Když policie vysvětlovala, proč se po zabití otce s dvouměsíčním kojencem v Klánovickém lese tak dlouho dostávala na stopu vraha z filozofické fakulty, který je i pachatelem klánovické vraždy, když zbraň byla registrovaná, padla důležitá věta, že takových zbraní je v Česku registrovaných na čtyři tisíce! Těžko rychle prověřit všechny možné střelce. Není tedy problémem velký počet zbraní, který v Česku máme, zbraní, k nimž se lze legálně dostat velmi snadno, stačí mít peníze?

Společenská tolerance střelných zbraní

Diskuse na toto téma je pro budoucnost Česka podstatnější než osudové opomenutí v policejní komunikaci. Střelba na filozofické fakultě přišla v době, kdy česká společnost dál rozvolňovala svůj vztah ke zbraním. Proč se například povolilo běžné pořizování tlumičů, které vrah na „fildě“ také použil, není jasné, a tak by se dalo pokračovat dál.

Čtěte také

Petr Hartman: Střelbě vyšinutého jedince zabránit nelze, snížit pravděpodobnost jejího opakování lze

Zákonodárci, především ti z ODS, ANO a SPD, prosadili v roce 2021 právo na obranu se zbraní v ruce do Ústavy. „Nevznikne tu žádný Divoký západ s pistolníky s kolty proklatě nízko u pasu,“ dušovala se tehdy před dvěma a půl lety poslankyně ODS Jana Černochová, dnes ministryně obrany, která větší regulaci držení zbraní považovala za zbytečnou, protože se tím tlačí na černý trh se zbraněmi a teroristé beztak útočí většinou nelegálně drženými zbraněmi. Nezabíjí zbraně, nýbrž lidé.

Argumenty, které se do společnosti znovu vyplavily i po střelbě v Praze, opakování diskusních stereotypů americké asociace držitelů zbraní, které se i v Česku probírají 20 let a které tak neopakovatelně ve svém filmu Bowling for Columbine nasvítil americký filmař Michael Moore.

I logika kritická se zdá být průsvitně jasná – čím více zbraní ve společnosti, tím větší pravděpodobnost, že se něco takového jako na škole v Columbine nebo na FF UK stane, zejména v době, kdy lidé v pozdně moderních společnostech tak lehce propadají šílenství různého druhu.

Čtěte také

Sociopat si k vraždění cestu najde. Zpřísnění zákona o zbraních mu v tom nezabrání, vysvětluje expertka

Česko čeká nová debata na toto téma, které se opět na chvíli stane nejvážnější kulturní válkou současnosti. Další amerikanizace vztahu ke zbraním už asi možná není, málo pravděpodobná je ale i varianta většího zpřísnění držení střelných zbraní, protože držení střelné zbraně se pro příliš mnoho politiků a dalších vlivných lidí stalo symbolem svobody, podobně jako velké auto, supermarket na každém rohu, bazén u domu či gril na zahradě. Některé symboly jsou ale neškodné, jiné mohou mít bohužel smrtící následky.

Česko může využít zkušenosti z Británie, kde se po podobných střelbách radikálně omezilo držení zbraní, může prostudovat postup Australanů. Ti po tragickém vraždění duševně nemocného v roce 1996, které stálo život 35 lidí, velmi radikálně omezili zbraňovou legislativu, což podle odborných studií vedlo k totální minimalizaci podobných střeleb v dalších letech.

Petr Fischer|foto:Karolína Němcová, Český rozhlas

Debata je otevřená, ale musí naplno začít a musí mít jasný výsledek. Z dosavadních náhodných televizních politických diskusí se zdá, že názory se ani po masové vraždě na univerzitě v Praze příliš nemění. Ve společenské toleranci střelných zbraní a její potřebě zřejmě zůstaneme „malou Amerikou“ ve střední Evropě, ačkoliv by možná byla na místě malá Austrálie. Pokud to nezkusíme, přijde časem možná další obrovská výčitka.

Autor je komentátor časopisu Euro