Perličky na dně kufru Jolyona Naegeleho
Musím začít osobně – Jolyon Naegele byl pro mě jedním ze symbolických hlasů roku 1989. Na velkém dřevěném rádiu snad ještě z poválečných dob jsem po valnou část toho památného roku poslouchal jako šestnáctileté ucho skoro každý večer vysílání Hlasu Ameriky. A mezi nepřeslechnutelné hlasy stanice patřil také muž, který v tu dobu na vlnách VOA pravidelně uváděl své rozhovory z Československa.
A je téměř jisté, že třeba se jménem Václav Havel jsem se poprvé setkal právě v některém z těch rozhovorů. Ale tentokrát to ještě nebude o Václavu Havlovi. Archiv Jolyona Naegeleho, který jsme díky jeho laskavosti mohli nedávno digitalizovat v Českém rozhlasu, toho obsahuje mnohem víc.
Čtěte také
Jolyon Naegele, Američan s evropskými kořeny, se o Československo zajímal od studentských let a od roku 1985 pracoval oficiálně jako korespondent Hlasu Ameriky pro střední a východní Evropu (se základnou ve Vídni). Jeho akreditace byla ze strany režimu v zásadě oficiálně posvěcená, ve skutečnosti spíš nevrle trpěná. Byla to v podstatě přehlídka klacků pod nohama, jak dokládá jeho vyprávění pro pořad Příběhy 20. století…
Navzdory překážkám ale pilně natáčel, a právě díky tomu, pro jakou stanici, s kým se při tom setkával a jakým způsobem se ptal, tvoří jeho rozhovory z posledních čtyř předrevolučních let navýsost zajímavý materiál. Naegelemu poskytovali rozhovor nejenom disidenti, ale třeba i někteří tvůrci, kteří sice nebyli v Československu takzvaně na indexu, ale rozhodně taky nepatřili k preferovaným. Mezi nimi zaujímá zvláštní místo dvojice Bohumil Hrabal – Jiří Menzel.
Čtěte také
Nešlo o dvojrozhovor – s každým mluvil Jolyon Naegele zvlášť. Hrabalovské interview vzniklo v roce 1987, k nahrávání s Menzlem došlo zřejmě o rok dříve. Bohumil Hrabal poměrně otevřeně mluvil i o tenké (možná někdy spíš rozostřené) hranici mezi odhodláním vzdorovat a vůlí ke kompromisu. Spisovatel se na vrcholu slávy rozhodl nějak s režimem koexistovat, aniž by se vládnoucí straně vysloveně klaněl. A kdy už, měla to být úklona haškovsky hluboká až ironická, aby bylo zcela zřejmé, že jde o akt vynuceného kompromisu. Hrabalovo otevřené přiznání, že nepůjde za redaktorem nakladatelství s něčím, co by si musel stejně odnést zpátky domů, nebo že verzi s a bez cenzury konec konců pozná jen on sám, bylo přesně na hraně mezi protestem a rezignací.
Jiří Menzel byl Jolyonem Naegelem pochopitelně tázán nejenom na spolupráci s Bohumilem Hrabalem, která byla osudová, ale Jiří Menzel se jí v té době v zásadě už chtěl vzdát (s odkazem na to, že další hrabalovskou adaptaci bude zřejmě točit Karel Kachyňa, k čemuž ovšem nikdy nedošlo), ale i na slavný a tehdy čerstvě uvedený film Vesničko má středisková. Dodnes je zajímavé slyšet nejenom režisérův názor, proč má tento film své trvalé kvality, ale i jeho názor na to, jaké filmy naopak vyhání z kina.
Mezi zajímavé úlovky amerického reportéra patřil nepochybně i rozhovor se Zdeňkem Mlynářem, v roce 1986 už dávno politologem v exilu v Rakousku. Důležitá je tu především datace. Mlynář měl dostatečně citlivé ucho na signály z Moskvy, kde se o rok dříve ujal moci jeho bývalý spolužák z moskevské stranické školy Michail Gorbačov. Mlynář tak nejenom správně odhadl, že Gorbačov na stranickém sjezdu v únoru 1986 vyhlásil skutečně nový kurs co do věcí politických i hospodářských, ale zároveň přesně předpověděl, jaký s tím bude mít KSČ na svém sjezdu, který se rovněž blížil, zásadní problém.
Ostatně, stranické sjezdy bývají v podání komunistů v zásadě k ničemu, konstatoval lakonicky bývalý vysoký funkcionář KSČ, poučený ani ne tak „krizovým vývojem“, ale spíš životní zkušeností.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
