Československo mě zajímalo od dětství. Příběh Jolyona Naegeleho – 2. část

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jolyon Naegele na Slovensku v roce 1976

„Státní bezpečnost o mě v 80. letech ´pečovala´ nepřetržitě, z archivních spisů jsem o mnoho let později vyčetl, že se mě příslušníci StB pokoušeli připravit o akreditaci a také se mě snažili zdiskreditovat.

Dělali to ale neuvěřitelně hloupě – a nakonec mi akorát vyráběli ´hrdinskou pověst´,“ vzpomíná v rozhovoru pro Paměť národa a Příběhy 20. století americký novinář Jolyon Naegele.

Jolyon Naegele v Praze v roce 1982

V posledních týdnech vystupoval v českých médiích především v souvislosti s 30. výročím listopadu 1989 – působil tehdy jako zpravodaj Hlasu Ameriky (Voice of America, VOA) pro střední a východní Evropu. Jolyon Naegele (nar. 1955) se však o Československo zajímal od dětství, naučil se česky, dnes žije v Praze. Kde se ten zájem u rodilého Newyorčana vzal? Tím jsme se zabývali v předchozích Příbězích 20. století. Druhá část Příběhů je věnována právě Jolyonovu pobývání v ČSSR: jaký byl pro Američana život v pozdně totalitním režimu?

Zpravodajem VOA se Jolyon Naegele stal v polovině 80. let. Když roku 1985 přijížděl do ČSSR (nikoli poprvé, ale poprvé v této pozici), nechala StB kvůli němu čekat na hranicích mezinárodní vlak a byl podroben důkladné osobní prohlídce.

Poté měl problémy s akreditací. Odmítlo mu ji udělit československé ministerstvo zahraničí a československá vláda, dostal ji nakonec po politickém vyjednávání – velvyslanectví USA pohrozilo, že pokud obstrukce neustanou a Naegele řádně akreditován nebude, začne mít problémy zpravodaj Československého rozhlasu ve Spojených státech.

Jolyon, Eliška a Thomas Naegele v roce 1998

Jolyon Naegele měl „základnu“ ve Vídni a pracoval v různých zemích sovětského bloku. Jeho první reportáže z komunistického Československa se týkaly například náboženské nesvobody nebo snahy oficiálních míst zamlčet podíl Američanů na osvobození země od nacismu.

Státní bezpečnost mu nadále různými způsoby komplikovala život, ale jak říká, „už aspoň věděli, s kým mají tu čest. Při předchozích návštěvách jim nebylo jasné, jestli jsem agent CIA nebo nějaké jiné rozvědky, teď alespoň dostali černé na bílém, že jsem akreditovaný a pracuju pro Hlas Ameriky. Snažili se přesvědčovat své kolegy na ministerstvu zahraničí, aby mi akreditaci neprodlužovali, což se jim nepovedlo, byla to v té době přeci jenom politicky ožehavá záležitost.“

Ptali jsme se Jolyona Naegeleho, jak vypadal estébácký zájem? „Chtěli být v obraze. Jednou jsem například v hotelu Jalta chytil pokojskou, která měla obě ruce v mém kufru. A snažili se mne diskreditovat.

 Jeden z mnoha záznamů StB o Jolyonu Naegelem z roku 1989

To mi třeba jiná, mladší pokojská, přinesla vyžehlenou košili, já jsem jí za to dal asi deset korun a ona mě začala až příliš vřele objímat – někde tam asi byla kamera nebo to někdo fotografoval. Byl jsem tehdy svobodný, ale za prvé jsem měl přítelkyni a za druhé jsem nebyl tak hloupý, abych si s ní něco začal a na takovou primitivní věc skočil. Kdyby někam poslali kompromitující fotografie, ukazovalo by to, že jsem neopatrný, to mi mohlo způsobit problémy. Ale příslušníci StB postupovali tehdy opravdu hloupě, například mi vypustili vzduch ze všech kol u auta nebo mi to služební auto postříkali barvou.

AD: Zažil jste tu někdy přímé vyhrožování nebo zastrašování?

JN: V prosinci 1988 se konala na Škroupově náměstí v Praze výjimečně povolená demonstrace na mezinárodní Den lidských práv. Šel jsem tehdy na Václavské náměstí, abych se podíval, jestli se něco neděje také ´u koně´. Ve vestibulu mě zarazil estébák, který mě hodil na zeď, ptal se, co tam dělám, a křičel, že mám ´máslo na hlavě´. Já jsem tomu výrazu nerozuměl, tak jsem trochu ironicky řekl, že máslo tam určitě nemám, nanejvýš dešťovou vodu.

Zleva Jolyon Naegele, Michael Žantovský, Václav Havel v roce 1991 Foto Radan Bocek

A on mi začal vyhrožovat, co bych prý odpověděl, kdyby mi sdělil, že moje akreditace v Československu o půlnoci skončí a já budu muset zemi navždy opustit. Odpověděl jsem tedy, že bych to bral jako anonymní výhrůžku, protože se mi nepředstavil – a když jsem o to požádal, tak mi ukázal nějaké číslo nebo průkaz, ale tak rychle, že se to samozřejmě nedalo přečíst. Asi měl strach. Nechal mě legitimovat a zapsat a pak mě pustil.

AD: Pamatujete si z Československa situaci, která vámi otřásla nebo byla silně zneklidňující?

JN: Když mě ten estébák hodil na teď, tak to poněkud zneklidňující bylo, protože jsem nic podobného nečekal. Ale jistě, pamatuju si i jiné události. Třeba 21. srpna 1988 pochodovalo několik tisíc lidí z Václavského náměstí. Nemohli přes Vltavu, v tom jim zabránila policie, která před kavárnou Slavia udělala takovou provokaci. Příslušníci SNB si vybrali jednu velmi hezkou dívku a začali ji kamsi tahat. Nešla dobrovolně, a nějaký chlap, nejspíš její přítel, ji začal bránit a tahal ji opačným směrem. Pak přišli další policisté a začali ji bít. Lidé protestovali, esenbáci je začali mlátit pendreky, takže se všichni snažili utíkat všemi směry. To byl nepříjemný zážitek, protože jsem byl z obou stran obklopený estébáky, a tušil jsem, že kdybych vyndal mikrofon a pokusil se to zaznamenat, byl bych okamžitě zadržen.

Jolyon Naegele byl zřejmě nejznámějším západním novinářem, který pravidelně informoval o životě v socialistickém Československu.

AD: Byl jste někdy zatčen?

JN: Několikrát. Poprvé na pohřbu básníka Jaroslava Seiferta v roce 1986, přímo na hřbitově. Byl vydán zákaz natáčení a já jsem nechtěl nechat drahou techniku v autě, tak jsem ji měl v tašce, kterou jsem si vzal na hřbitov. Položil jsem ji na zem, postavil jsem se na nějaký kámen, abych viděl, co se děje, a najednou přišel chlap v civilu, vzal mou tašku a odnášel ji. Nemohl jsem nahlas křičet, protože nad hrobem někdo mluvil, tak jsem za tím chlapem běžel. A jak jsem ho trochu opodál dohnal, sebrali mě policisté a strčili do auta.

Vyjeli jsme do volné krajiny a já jsem se ptal, jakým právem mě zatkli. Oni řekli, že mě jen předběžně zadrželi a že na to mají podle zákona právo. Po asi deseti minutách jsme odbočili do pole a tam čekalo další auto, do kterého jsem musel přesednout. To se mi vůbec nelíbilo, říkal jsem si, že teď už nikdo neví, jaké auto mě odvezlo z pohřbu, měl jsem docela strach. Ale zavezli mě na stanici Veřejné bezpečnosti v Kralupech nad Vltavou. Musel jsem čekat v čekárně a viděl jsem tam spoustu truchlících – poznával jsem ty tváře, byly mi povědomé, nicméně dodnes nevím, jestli to byli agenti StB nebo disidenti.

Jolyon Naegele v Praze v roce 2004

Asi po třiceti minutách přišel starší pán, vrátil mi doklady a oznámil mi, že jsem řádně akreditovaný a že mohu jít ven. Rozčiloval jsem se, že mě vezli třicet minut autem a že teď nevím, kudy mám na hřbitov jít. Doprovodil mě k východu, tam prohlásil, že teď si mohu fotografovat, co budu chtít – a vystrčil mě ven (fotoaparát jsem neměl). Pak jsem našel cestu na hřbitov, a když jsem přišel, zrovna dorazili estébáci autobusem, bylo jich hodně, několik desítek. Později jsem byl zadržen třeba 21. srpna 1988 před polskou ambasádou v Praze. Byl jsem tam s přítelkyní, odvezli nás docela daleko, a následně prohlásili, že já jsem sice akreditován, ale moje přítelkyně nikoli – a chtěli vyšetřovat ji.“

Jolyon Naegele vzpomíná, že právě na konci 80. let začal mít dojem, že se v Československu (kam jezdil pravidelně od roku 1973) začíná něco měnit. K tomu pocitu prý přispěly především opakované a stále početnější protirežimní demonstrace: zdálo se, že lidé se pomalu přestávají bát: „Během tzv. Palachova týdne v lednu 1989 jsem byl pozván na policejní stanici do Školské ulice, abych překontroloval protokol, který se mnou sepsali o den dřív, to bylo kvůli těm vypuštěným pneumatikám u auta. Řekl jsem nadstrážmistrovi, který měl věc na starosti, že nechápu, proč mi dělají takhle hloupé věci, když mám každý rok prodlouženou akreditaci. Že nechápu, jaký to má smysl.

A on mi odpověděl: ´Vy to nechápete? Ti nahoře se cítí ohroženi, už tuší, že se blíží jejich konec.´ To byla skutečná změna, když v komunistickém Československu řekl něco takového člověku do očí uniformovaný policista. Odvysílal jsem pak o tom ve zprávě velice obecnou formulaci, toho muže jsem samozřejmě nejmenoval, neřekl jsem, kde se to stalo, ani jsem nemluvil o okolnostech, ale později jsem se dočetl v archivním spise, který na mě vedla StB, že toho strážmistra navštívili estébáci a vyptávali se ho, o čem se mnou mluvil. Všechno pochopitelně popřel, ale překvapilo mě, že si to dali dohromady.“

Pokud vás vzpomínky Jolyona Naegeleho zajímají a pokud chcete vědět, jak si pamatuje listopadový převrat roku 1989, pusťte si Příběhy 20. století.

Jolyon Naegele, americký novinář a pamětník totality