Krycí jméno „Pařížanka“. Vzpomínky Suzette Gazagne-Hejdové, která se v 70. letech přestěhovala z Francie do Československa
Před listopadem 1989 se nenašlo mnoho cizinců z kapitalistického západního světa, kteří by přišli žít do uzavřeného komunistického Československa. K výjimkám patřila Suzette Hejdová rozená Gazagne, která přijela do Prahy z Francie na počátku 70. let. Vdala se za básníka a později signatáře Charty 77 a člena Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) Zbyňka Hejdu. Státní bezpečnost se rodinu pokoušela vyhnat na Západ a tlačila na ni vytrvalým šikanováním Suzette.
Suzette Gazagne se narodila 10. září 1946, rané dětství prožila ve vesnici Clarensac na jihu Francie. Otec vlastnil menší vinařství, maminka, dcera korsického vojáka padlého v první světové válce, byla uvyklá na městský život a zůstávala v domácnosti.
Suzette měla starší sestru a mladšího bratra, jeden její sourozenec (také bratr) zemřel ještě před jejím narozením. Oblast, z níž pochází, byla na rozdíl od země korsických předků evangelická (což způsobilo v počátcích vztahu jejích prarodičů v rodině jisté napětí, protože katoličtí Korsičané byli vůči evangelíkům nevraživí).
Prostředí domova bylo převážně levicově zaměřené, se sympatiemi ke komunismu, otec měl velkou náklonnost k Sovětskému svazu.
Žít z výnosů skromného vinařství bylo čím dál těžší, své vinice musel prodat – nevýhodně. A to na rozdíl od mnohých jiných, kteří je později nabídli jako stavební pozemky.
Na dětství ve vsi mezi vinicemi a pod modrým nebem Suzette Hejdová ale vzdor skromným životním podmínkám dodnes vzpomíná jako na krásný čas.
Chtěla studovat, ve svých jedenácti letech se tak ocitla na sedm roků v internátním republikánském lyceu v Nīmes. Vládl tam tvrdý, do značné míry pořád ještě „napoleonský“ režim, v dívčí části školy navíc náročnější a upjatější než v té chlapecké: přísný denní řád, omezená osobní svoboda, pohyb i volný čas. Výuka ale byla na vysoké úrovni, profesoři měli vysokou kvalifikaci a učení měla ráda.
Na jaře 1960 také v Nīmes zažila návštěvu Nikity Chruščova. Spolu s otcem šla sovětského představitele přivítat a pamatuje si, jak si v Nīmes se svou tlustou manželkou prohlížel římské památky.
Maturovala v roce 1964 a byla přijata k vysokoškolskému studiu humanitních věd v Montpellier – i z respektu a lásky k otci si vybrala vedle francouzské literatury a zeměpisu obor ruština.
Z této školy odešla do Paříže, kde studovala ruský jazyk a literaturu v Nanterre. V té době se už dočetla i o existenci lágrů v Sovětském svazu.
Cesta k Československu
V čase studia na ni zapůsobilo setkání s dílem Jean-Paul Sartra a Alberta Camuse, ovlivnil ji také přímý zážitek z pařížských událostí v roce 1968, ze studentského hnutí, na němž jí však vadila jednostranná levicová ideologie.
Silně ji zasáhla zpráva o přepadení Československa v srpnu 1968. Vzpomíná, jak se 21. srpna 1968 dozvěděla o sovětské okupaci z rozhlasu a její zbytkové sympatie ke komunismu tím definitivně skončily.
Zprávy o událostech v Československu v roce 1968 měly ovšem ve Francii význam nejen pro Suzette – otevřely oči mnoha lidem včetně řady levicově zaměřených intelektuálů. Přitom do pražského jara se o komunistickém Československu vědělo ve Francii poměrně málo, v učebnicích se dlouho psalo jen o Sovětském svazu a – paušálně – o jeho satelitech.
Suzette Gazagne se v té době zapsala do univerzitního kurzu češtiny a české literatury. Zajímalo ji dění v prostoru pod sovětskou nadvládou, chtěla se podívat do Ruska, ale to se ukázalo jako nemožné.
V roce 1970 získala roční stipendium ke studiu v kurzech na pražské Univerzitě Karlově. Spolu s ní vycestoval například Antoine Marēs, pozdější historik a profesor na Sorbonně, nebo její přítelkyně Anna-Marie, později Páleníčková.
Do Prahy poprvé dorazila koncem roku 1970. I když si o životě v totalitním státu nedělala žádné iluze, byla zaskočena už jen večerní pustotou ulic v hlavním městě.
Začala studovat český jazyk, historii a také dějiny a teorii divadla. Chodila rovněž na zkoušky k inscenacím Otomara Krejči, později i do rodiny dramaturga a překladatele Karla Krause. Důležité pro ni v té době bylo i seznámení s Drahoslavou Janderovou a jejím mužem, divadelním kritikem Sergejem Machoninem.
Suzette Gazagne chtěla Československo lépe poznat, porozumět české kultuře a jazyku. Díky vstřícné pracovnici na ministerstvu školství, která měla ráda Francii, se jí dařilo prodlužovat si stipendium tři roky.
Stala se tedy svědkem postupující „normalizace“ i přímým účastníkem jejích důsledků – nejdřív viděla, jak jsou zakazována určitá filmová či literární díla i jak lidé komunistickému režimu nepohodlní musí opouštět svá pracovní místa.
Zažívala ale také, jak se někteří z nich čím dál víc scházejí mezi sebou a posiluje se jejich sounáležitost.
Na vlastní kůži poznala, že s některými osobami naopak nemůže mluvit otevřeně. V létě 1972 podnikla výlet do Budapešti, při kterém na ni byl zjevně nasazen spolupracovník tajné policie, před dalším mužem režimu z divadelních kruhů ji prý varoval přítel Prokop Voskovec.
Setkání se Zbyňkem Hejdou
Pro její další život bylo určující setkání se Zbyňkem Hejdou, básníkem, historikem a někdejším členem redakce časopisu Tvář. Hejda tehdy patřil k zakázaným autorům, pracoval v antikvariátu v Dlážděné ulici.
Suzette poznal v roce 1973 přes společné známé – hledal někoho, kdo by mu dával hodiny francouzštiny.
Setkávali se doma nebo v hospodách kvůli výuce, sblížili se, Suzette se však musela vrátit do Francie. Přijížděla na krátké návštěvy a v září 1975 se vzali. Po svatbě se jim ve Francii narodil syn Tomáš (1975), později pak (1979) dcera Marie.
Od chvíle, kdy se Suzette Hejdová rozhodla spojit svůj život se Zbyňkem Hejdou, nezapochybovala o tom, že bude žít v Čechách, navzdory všem potížím i stesku po rodné zemi.
Pro Hejdu odchod do ciziny nepřipadal v úvahu: z osobních i ideových důvodů a také kvůli jazyku, jeho psaní.
Suzette se vrátila do ČSSR v létě 1976 a už v prosinci téhož roku jí Zbyněk Hejda řekl, že podepsal cosi, co nejspíš výrazně ovlivní jejich život – patřil k prvním signatářům Charty 77.
Měla prý trochu strach, ale věděla, že tak to zkrátka je a být musí. Svému muži dávala absolutní svobodu v rozhodování o občanských záležitostech, plně ho podporovala a také s ním sdílela podstatné názory a postoje – to platilo až do jeho smrti.
Pro ni osobně bylo první léta nejtěžší získávat povolení ke zdejšímu pobytu, protože si nechala francouzské občanství. Z administrativních, politických i ekonomických důvodů mohla v Čechách v prvních letech trávit mnohem méně času, než by bývala chtěla.
Po svatbě, kdy už tu žila, mohly být její cesty do Francie jen řídké i kvůli finančním možnostem rodiny. A byly vždy spojeny s byrokratickými průtahy. V poloprázdném vagoně s ní pravidelně býval estébák, na hranici vídala vojáky a psy, připadala si prý, jako by překračovala hranice lágru.
„Pařížankou“ v normalizaci
Zbyněk Hejda patřil k prvním signatářům Charty 77, kteří byli vyhozeni ze zaměstnání. Potíže ještě zesílily jeho prací ve VONS. Byl vážně nemocný, ekonomická situace rodiny se zhoršila, nakonec pracoval jako domovník. Jak Suzette Hejdová vzpomíná, žili skromně, pomohla jim rodina i roční stipendium ze Západu, které rozložili na dva roky.
V 80. letech se však ukázalo, že základní tlak na Zbyňka Hejdu bude vyvíjen přes ni. Cílem bylo donutit je k tomu, aby opustili Československo, jak jí bylo i výslovně řečeno při některých výsleších. I proto se při cestách do Francie, které sama, nebo jen s dětmi mohla podnikat zhruba jednou ročně, bála, aby se vůbec mohla do Československa vrátit.
Jednou ji, už i s malými dětmi, na cestě do Francie vysadili na hranicích z vlaku a celní prohlídku u ní dělali tak dlouhou a důkladnou, až jí vlak odjel. Cestovala pak do Francie několik dní – i to byla podoba estébáckého znepříjemňování života, které v její situaci a dané době znamenalo značnou komplikaci.
Jinou formou nátlaku se stalo zrušení trvalého pobytu. Musela se v pravidelných několikaměsíčních intervalech hlásit na policii, čekat mnoho hodin a žádat vždy o nové povolení.
Časem se jí podařilo získat místo učitelky ve francouzské škole ve Štěpánské ulici, nejprve na poloviční, poté na celý úvazek. Práci měla moc ráda, i když ji nebylo snadné skloubit s rodinou. Také příjem byl pro ni podstatný.
Pak však na školu nastoupil nový ředitel, který ji řadu let šikanoval a obrátil proti ní i většinu kolegů a také některé žáky – jejich rodičům naznačoval, že je spolupracovnicí StB, pomlouval ji, že ve škole distribuuje drogy a podobně.
Ta léta byla pro ni i pro její rodinu náročná, Suzette se ocitala v těžkých psychických stavech a soudí, že to všechno bezpochyby poškodilo i její děti.
Těžké pro ni bylo i to, že se za ni ve škole ani nikdo z těch, které měla za bližší, nepostavil, naopak, patrně ze strachu. Zpětně se jí nikdo z kolegů také neomluvil.
Nakonec ji z místa vyhodili, ale i z právního hlediska tak pochybně, že vysoudila, byť po dlouhých průtazích, finanční náhradu. Na začátku roku 1992 se stala díky novému francouzskému kulturnímu atašé v Čechách zaměstnankyní Francouzského institutu v Praze, kde mohla učit francouzštinu pro cizince.
Chování bývalého ředitele i kolegů bylo patrně vedeno manipulací ze strany StB, přímé důkazy o tom ale nejsou.
Spisy, které Státní bezpečnost vedla na Zbyňka Hejdu (s krycím označením Zero) a Suzette Hejdovou (krycí jméno Pařížanka) byly koncem roku 1989 skartovány, dochovaly se jen jejich části. Například záznamy o sledování z poloviny 80. let. StB tehdy Hejdovy fotografovala a mapovala jejich běžný život tak důkladně a s využitím tolika agentů, že to působí zcela absurdně.
Zlá zkušenost Suzette Hejdové spočívala kromě jiného i v tom, že se ukázalo, že ani jako cizinka, Francouzka, nemá v totalitním státě žádnou imunitu – i protože francouzský stát, jak se jí jeví, disent podporoval do značné míry jen oficiálně. Jeho diplomaté si zde, pokud ví, od něj udržovali spíš odstup.
Po roce 1989
Listopad 1989 přinesl Hejdovým svobodu, jejich byt v pražských Holešovicích se stal místem různých společensko-kulturních setkání a jeden čas například také místem redakčních porad původně samizdatového časopisu Střední Evropa.
Přes zjevné pozitivní změny však byla Suzette Hejdová z vývoje událostí ve zdejší politice a společnosti po roce 1989 zklamaná. Má za to, že dekomunizace, změny v justici a další zásadní otázky tu nebyly po pádu komunismu patřičně vyřešeny a důsledky jsou nemalé. Zůstaly jí i rány z tlaků, jimž byla po léta se svou rodinou vystavena.
Suzette Hejdová se nevrátila do Francie ani po manželově smrti v roce 2013. Říká, že se nikdy nenaučila tak dobře česky, aby se začala cítit Češkou. Když už se však jednou rozhodla založit v Čechách rodinu, chce tu být až do smrti.
Dnes tu má také víc přátel než ve Francii, kde vinice kolem jejího někdejšího domova už takřka zmizely a kraj se zcela proměnil.
Na dobu „normalizace“ zdaleka nevzpomíná jako na temnou část svého života, protože měla i velmi světlé stránky – byl to dobrý život se Zbyňkem Hejdou, dětmi, ve společenství solidárních přátel.
I když se pod vlivem okolností nemohla víc věnovat profesím, k nimž studiem směřovala a které ji velmi zajímaly, nikdy se nepřestala sebevzdělávat, zajímat se o umění, historii a politiku. Je to zřejmé každému, kdo ji poslouchá. Stejně jako její názorová pevnost, intelektuální kvality i nepřehlédnutelná noblesa – vlastnosti, které byly příznačné i pro jejího muže.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
