Odsouzený neuznává, že se dopustil trestného činu. A nemá pocit viny. Příběh politického vězně Jana Janků
Na počátku 50. let (zřejmě to bylo v roce 1951) slavili političtí vězni komunistického Československa Vánoce v kriminále na Mírově – a to v tristních podmínkách. Dostali ke slavnostní večeři půlku rohlíku a půlku vajíčka, ale především byli odtrženi od rodin, většinou odsouzeni k trestům od deseti let po doživotí. A mohli právem pochybovat, zda se z kriminálu dostanou živí. V nových Příbězích 20. století na to vzpomíná Jan Janků, odsouzený za údajnou velezradu,
„Byl s námi kvardián a ten nám sloužil mši svatou s jednou hrozinkou a kouskem chleba. Já jsem měl ještě schovaný, když jsem byl na komandě v Hradišti, kostkovej cukr. Tak jsem každýmu dal na postel jednu kostku cukru. Franta Hermanů zas měl tabák, špačky, takový cigarety rozmuchlaný v kapsách, tak k tomu přidal, na toaletní papír, každýmu špetku toho tabáku,“ vrací se k prvním Vánocům na Mírově Janků.
„Rád na to vzpomínám. Víte proč? Protože jsme byli jeden za druhým. Byli jsme jedno. A to je důležitý. To bylo to nejkrásnější z těch Vánoc. My jsme nestáli ani o ten rohlík, ani o to vajíčko, ale o to, že jsme byli sami sebou.“
Potíže s pamětí
Jan Janků (3. července 1921 – 26. ledna 2019) byl pozoruhodný a zjevně laskavý člověk, jehož jistým neštěstím se stalo, že začal veřejně vystupovat a poskytovat rozhovory až ve vyšším věku.
Nebyla to jeho vina. Když se zhroutil komunismus, bylo mu už skoro sedmdesát. A když jsme s ním natáčeli první interview pro Paměť národa, táhlo mu na devadesátý rok.
V dalších rozhovorech mluvil překotně, špatně už slyšel, v některých případech si pletl jména a data, občas špatně situoval události, jindy přejímal do svých zážitků to, co přímo nezažil, ale někdo mu to vyprávěl.
Tak se přihodilo, že články, které o něm byly v různých masmédiích zveřejněny, obsahují spoustu nesmyslů. Podle všeho to nebylo tak, že by Jan Janků vědomě lhal. Základní rámec jeho vzpomínek je přesný. spíš se mu dělo to, co staré lidi postihuje: paměť už mu nesloužila spolehlivě a nikdo ji nekorigoval.
Na jeho případu je dobře vidět, že paměť sama o sobě nemůže sloužit jako jediný zdroj informací. Stejně jako jediný zdroj nemohou sloužit archivní úřední záznamy, zvláště pak vyšetřovací a soudní spisy, pořizované pro účely vykonstruovaných soudních procesů v totalitních režimech.
Teprve když se podaří oboje propojit, vzniká přibližný obraz lidského osudu.
Nepíšeme to proto, abychom těžký osud Jana Janků zpochybňovali, nýbrž především jako vysvětlení, proč se informace v tomto textu a v Příbězích mírně odchylují od jiných publikovaných příspěvků a výpovědí.
Osamělý skaut z Hanušovic
Jan Janků se narodil v Hanušovicích na Šumpersku do rodiny železničáře-vlakmistra. Podle všeho neměl lehké dětství. Jeho dva sourozenci byli těžce nemocní, rodiče na něj proto neměli dost času, pečovali o něj němečtí sousedé, které měl rád.
Vychodil obecnou a měšťanskou školu, nadchl ho skauting, ale říká, že se jako chlapec cítil osamělý. Když v roce 1938 přišlo Československo o pohraniční oblasti, přestěhovala se jeho rodina s pomocí armády do Vrbátek, do cizí prázdné chalupy, a později do Přerova. Jan tu dokončil obchodní školu.
Jeho osudy za okupace jsou trochu nejasné: podle archivních záznamů byl od října 1942 nasazen na práci do továrny Borsig v Breslau-Hundsfeld (Vratislav), přebýval v pracovním táboře.
Pak se vrátil do protektorátu, protože utrpěl zranění, od června 1943 byl znovu pracovně nasazen v ovocnářsko-zelinářské firmě Ertl a syn v Přerově. Poté ho převeleli jako dělníka k vojenským skladům, kde působil do května 1945.
Jan Janků vzpomíná, že za nacismu po jakémsi maléru odněkud utekl a pohyboval se s falešnými doklady, není však jasné, kdy se to mělo dít a za jakých okolností.
Po válce se celá rodina vrátila do Hanušovic a Jan pracoval na dráze. V červnu 1945 vstoupil do komunistické strany. Od října 1945 do března 1946 byl na vojně, většinu času jako řidič náklaďáku UNRRA (Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu). Tehdy se zřejmě dostal do Francie. Neutekl tam tedy za války, jak se někdy uvádí.
Po ukončení vojenské služby vedl v Hanušovicích skauty (neboli Junáky) a působil na místním národním výboru.
Když byl po komunistickém převratu v únoru 1948 Junák postupně začleněn do Československého svazu mládeže, byl Janků zbaven svých nevysokých funkcí, nejspíš právě kvůli zápalu pro skauting – jeho sympatie ke komunismu podle všeho rychle vyprchaly.
Pokus o útěk
V roce 1949 se Jan Janků pokusil o útěk za hranice. Měl kamaráda Aloise Valentu, také skauta, který patřil k odbojové protikomunistické skupině Světlana (k tzv. podskupině Aloise Šimery).
Janků se s ním spojil a záhy se dozvěděl, že se část skupiny chystá utéct za hranice na Západ. 25. května 1949 zastřelili Valentu ve Valašských Kloboukách příslušníci SNB. Jan Janků vzpomínal, že předtím u Valenty zapomněl plnicí pero, na němž bylo vyryto jeho jméno.
Dostal strach a utekl z Hanušovic, kde se po něm záhy začaly shánět místní policejní orgány. Podařilo se mu dojít na místo schůzky odbojářů-uprchlíků (vzpomíná, že byl na útěku ve skautském kroji) a v noci z 30. na 31. května 1949 se skupina asi deseti lidí v několika autech vydala „k hranicím“.
Akce od počátku probíhala pod dohledem Státní bezpečnosti, a když nedaleko Jihlavy auta zastavila, byli všichni uprchlíci zatčeni.
Jan Janků už v roce 1957 při revizi případu vypovídal, že byl tehdy ztýrán:
„Byl jsem jako ostatní svázán pouty na rukách, byly mi odebrány všechny osobní věci, byli jsme biti. Já sám jsem byl věšen na provaze za krk na strom, třikrát, až do zmodrání, potom jsem musel sedět na ostrém kamenu. Byli jsme biti hůlkami, rukama, někteří dostali v lese také na šlapky.“
Přes věznici Státní bezpečnosti (StB) v Jihlavě se pak dostal do Uherského Hradiště, kde byl vyšetřován a znovu bit. Vzpomínal, že na jeho fyzickém i psychickém týrání se podíleli příslušníci StB Alois Grebeníček a Antonín Višenka.
Vyšetřovatelé ho zařadili do vykonstruovaného procesu s členy valašské skupiny Světlana a tomu také zjevně podřizovali protokoly z výslechů, které dnes nelze brát jako věrohodný pramen. Vyplývá z nich, že Jan Janků působil jako aktivní odbojář, nicméně on sám vždy říkal, že do skupiny vůbec nepatřil.
Za mříže na dvacet let
K soudu se Jan Janků dostal až po více než roce vazby. Soudní procesy s desítkami tzv. světlanářů probíhaly od dubna 1950, konaly se ve Zlíně, v Uherském Hradišti a ve Vsetíně. Většině soudních přelíčení předsedal Jaroslav Horňanský.
Jan Janků byl souzen spolu s dvaatřiceti dalšími lidmi ve Vsetíně v procesu Alois Šimara a spol. ve dnech 10. – 13. července 1950.
Za údajnou velezradu a další „zločiny“ byl Janků odsouzen „k trestu těžkého žaláře v trvání 20 let a peněžitému trestu 20 tisíc korun“, trest byl zostřen „půlletně tvrdým ložem“. V procesu padly tři tresty smrti a dva z nich také byly provedeny v Uherském Hradišti, kde 27. dubna 1951 popravili Aloise Šimaru a Karla Zámečníka.
Jan Janků se po soudu vrátil do věznice v Uherském Hradišti. Říkal (a opakovaně se to uvádí v různých článcích), že i on původně dostal trest smrti, který byl později zmírněn. Z archivních dokumentů nic takového nevyplývá – je však pravděpodobné, že během vyšetřování mu bylo trestem smrti opakovaně vyhrožováno.
Líčil také (a opět je to vzpomínka často publikovaná), že se ocitl na „cele smrti“ s další obětí politických procesů, s Miloslavem Pospíšilem z odbojové skupiny Hory Hostýnské. Že spolu hráli šachy a hru nestihli dokončit, neboť Pospíšila odvedli na popravu.
I v tomto případě paměť Janu Janků zkreslila realitu: buď si spletl jméno (což se mu stávalo), nebo se snad s Pospíšilem potkal ve vězení v Uherském Hradišti, avšak určitě ne na cele smrti, protože Pospíšil byl popraven v září 1951 v Praze.
Roky na Mírově
V prosinci 1951 byl Jan Janků přemístěn do vězení na Mírově. Jak vyplývá z materiálů Ústavu pro studium totalitních režimů, podala jeho matka žádost o milost, kterou zamítl Krajský soud v Brně v lednu 1953.
Další žádost o milost byla zamítnuta v květnu 1955, mimo jiné na základě posudku z věznice, který dnes vyznívá pro Jana Janků vysloveně příznivě.
Stojí v něm například: „Pracoval na různých pracovištích a po stránce pracovní na něho nikdy nebylo stížností. Již delší dobu je zaměstnán jako ošetřovatel ve vězeňské nemocnici. Svého zaměstnání se snaží zneužívat k tomu, že prostřednictvím léků se snaží pašovat různé správy pro odsouzené, kteří naše zřízení nenávidí.“
„Během výkonu trestu se projevuje jako nepřítel našeho zřízení. Své nepřátelské smýšlení hlavně projevil po vyhlášení amnestie, kde se vyjádřil mezi odsouzenými, že amnestie není soc. humanismem, ale hyenismem. Odsouzený je silně nábožensky založen. Velice dobře si rozumí s odsouzenými, kteří před ním dávají najevo, že jsou takového smýšlení, jako je on sám, hlavně vřelý vztah projevuje k odsouzeným bývalým kněžím.“
„Odsouzený neuznává, že se dopustil trestného činu, a také nemá pocit viny. Během výkonu trestu byl 7x kázeňsky trestán vesměs pro neukázněné chování a neuposlechnutí rozkazu představených a pro nedovolené držení věcí jako hrozinek, z kterých chtěl udělat mešní víno, a několik psaných epištol.“
Jan Janků se na Mírově jako ošetřovatel staral například o politika a představitele maďarské menšiny na Slovensku, hraběte Jánose Esterházyho, který se na Mírov dostal ze sovětského vězení a zemřel tam 8. března 1957.
Z věznice vyšel Jan Janků na konci roku 1957. Oženil se, narodil se mu syn Jan. Pracoval u železnice, v Hanušovicích založil turistický oddíl mládeže, v němž se snažil aplikovat skautské zásady, jezdil na Svatý Hostýn a stal se františkánským terciářem.
Za pomoc Janosi Esterházymu dostal v roce 2011 vysoké maďarské vyznamenání (Zlatý kříž) a o rok dřív obdržel od prezidenta České republiky Řád Tomáše Garrigue Masaryka. Dožil se téměř sta let.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
