Panuje mylná představa, že si na smrt pacienta lékař zvykne, podotýká Pavel Klener

2. únor 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Pavel Klener

Pavel Klener, hematoonkolog a onkolog, je nositelem mnoha ocenění, včetně státního vyznamenání medailí Za zásluhy o stát II. stupně v oblasti vědy. Lékařem je téměř 60 let.

Čtěte také

Panuje mylná představa, že na smrt pacienta si lékař zvykne. Žádný pacient není jednorázová záležitost. Lékař zná jeho a také vývoj choroby, kterou trpí. Cítí s ním, a pokud se začne v léčbě projevovat neúspěšnost, je zarmoucen. Když pacient zemře, zanechá to stopu nejen na příbuzných, ale také na ošetřujícím lékaři. Toho není možné se zbavit,“ říká host Hovorů.

'Nepotřebuješ něco, soudruhu?'

Vědec a pedagog byl prvním postkomunistickým ministrem, který po převratu roku 1989 vstoupil do tehdy ještě kalných vod federálního ministerstva zdravotnictví. Některé jeho zkušenosti byly až bizarní.

První den ve funkci za mnou přišel tajemník bývalého ministra s otázkou, jestli něco nepotřebuji. Oslovil mě 'soudruhu ministře‘. Řekl jsem mu, že nevím, že bychom si tykali, a vyhodil ho i s tím soudruhem,“ vzpomíná Klener.

I mezi lékaři tehdy vznikaly buňky Občanského fóra, ovšem tehdy ještě složené ze samých komunistů. Ti si platformu začali ihned vysvětlovat jako celozávodní výbor strany.

Vyčetli mi, že jsem s nimi nekonzultoval složení nové vědecké rady. Musel jsem jim vysvětlit, že doby, kdy vedoucí pracoviště musel svá rozhodnutí konzultovat se stranou, jsou pryč. Tuto roli jim ale OF nahrazovat nebude.“

Pochvala z Kodaně

Jako ministr se Klener ujal i reformy zdravotnictví. S jistým smutkem připomíná, že jeho návrh, který si získal sympatie i zástupců Světové zdravotnické organizace, zcela zapadl díky nezájmu zdejší politické scény.

Čtěte také

V Kodani jsme dostali pochvalu. Náš návrh se totiž vymykal z úsilí jiných postkomunistických zemí. My totiž nerušili všechno, co dřív bylo, protože řada věcí byla užitečná. Oni by si je tehdy vlastně rádi implementovali i do svých zdravotních systémů. Třeba takové očkování nebo preventivní medicínu,“ uvádí expert.

Podle bývalého ministra však byly návrhy nakonec smeteny ze stolu. Klener, tehdy člen ODA, musel dokonce čelit vizi zrušení poliklinik vnímaných jako pozůstatek socialistického zdravotnictví. „To je přece ohromně účelné zařízení, které se socialismem nemělo nic společného,“ uzavírá téma.

Rozhodujících hlasů studentů je příliš

Zkušený lékař a vědec byl také dlouhá léta prorektorem Univerzity Karlovy. Hovoří o podílu studentů na vedení školy prostřednictvím komory Akademického senátu. Jejich počet v rozhodovacím orgánu považuje za přemrštěný.

Nejsem proti, aby v senátu byli zástupci studentů. Ale ne, aby to bylo 50 %. Ze zákona má senát ohromné pravomoci. Ovšem zodpovědnost má rektor nebo děkan,“ vysvětluje Klener.

Jednou senát za menší přítomnosti učitelského fóra odhlasoval, že se na lékařské fakultě zruší chemie. Navrhl to student, který z ní dvakrát propadl. Pak se to muselo složitě revokovat.“

Lékař a pedagog dodává, že tak velká míra spolurozhodování vznikla během studentských bouří ve Francii v roce 1968 (vydrželo to ale jen pár let).

Poslechněte si celé Hovory s hostem Vlastimila Ježka, profesorem Pavlem Klenerem. Dozvíte se více o jeho tehdejších návrzích zdravotnické reformy, ale i o práci ve vědecké radě UK.

autoři: Vlastimil Ježek , Kateřina Tesařová | zdroj: Český rozhlas
Spustit audio

Související