Opakované požáry některým lesům prospívají. Nesmí hořet ani málo, ani moc

Oheň formuje planetu a její biosféru miliony let. Ovlivňuje i současné lesy nebo stepi a v rozumné míře přispívá k přirozené obnově druhové bohatosti lesa. „Požár je pro les dobrý, protože většina lesů se už s ohněm setkala,“ říká geobotanik Martin Adámek. Článek, v němž to vědci zkoumali na příkladu západního pobřeží Spojených států, vyšel v časopise PLOS ONE.

Čtěte také

Menší požáry prospívají klimatu, zjistili vědci. Udrží uhlík v rašeliništích

K tomu, aby se někde obnovil les, který byl zvyklý na tisíciletý požárový cyklus, nestačí když je požár ojedinělý jev. Aby obnovil původní funkce ekosystémů, musí se opakovat. „Je třeba, aby to byl požár, který není ani příliš silný, ani slabý,“ dodává Adámek. Jednotlivé požáry o nízké intenzitě to nedokážou.

Vědci došli k uvedeným závěrům i s pomocí satelitního mapování lesních porostů.  Rekonstruovali minulé požáry a porovnávali stav lesa a množství mrtvého dřeva s intenzitou požárů, které v něm proběhly. Cílem studie byla i možnost předpovědí, hledání způsobů jak les ošetřit.

Krajina v rytmu

Čtěte také

Obnova se bude na jednotlivých místech různit. Záleží na konkrétní lokalitě a reliéfu, říká ředitel NP České Švýcarsko

„Je to ukázka toho, že se náš život odehrává v rytmech, které přesahují rytmy ročního období,“ podotýká rostlinný a buněčný biolog Viktor Žárský. Dodává, že s tím, jak jsme krajinu razantně přetvořili, se o ni teď musíme starat, a tedy i vědět, jak zabránit velkým požárům.

„Rytmus, který jeden lidský život nezvládne, je důležitý pro stabilitu ekosystémů,“ upozorňuje Žárský. Optimální frekvence požárů, tedy to, jak často by mělo hořet, ale není pro všechna místa stejná.

„Suchým borovým lesům na skalách ve Skandinávii, třeba ve Finsku nebo Švédsku, stačí požár jednou za 40 až 50 let. Vlhké smrčiny ze stejné oblasti, které rostou třeba u potoků, nemusí hořet vůbec nebo déle než jednou za 100 let,“ vysvětluje Martin Adámek.

Zkušenost s požáry

Například ve Spojených státech se ochranáři snaží krajinu vracet do doby, kdy ji obhospodařovávaly, a také občas vypalovaly indiánské kmeny. „Příchozí Evropané se totiž z krajiny snažili vymýtit pravidelný, málo intenzívní požár,“ doplňuje kontext Martin Adámek.

Čtěte také

Emise už v roce 1780, požáry a černá smrt. Alpský ledovec se stal unikátní kronikou tisíciletí

Některé rostlinné druhy požáry přímo vyžadují, například eukalypty nebo dub korkový. U nás dříve rostl kakost český, a to jen na spáleništích, v naší krajině už vyhynul. Dnes roste například na jihu Švédska, je tam vzácný a ohrožený. Některá semena rostlin potřebují spálit, aby vyklíčila.

Lesní management, který směřuje k udržitelnosti, člověku víc a víc komplikuje globální změna klimatu. Při ní jsou extrémy, a tedy i velké požáry, častější než dřív. Výsledkem toho je, že management lesa a požárů je obtížnější než dřív. „Ani krátkodobé klimatické modely někdy nefungují dost spolehlivě,“ připouští Viktor Žárský.

Kdy oheň přispívá k přirozené obnově lesa? Jak ovlivňuje klíčení rostlin jejich nově objevený vnitřní teploměr? Proč jsou pro živočichy v půdě tak zásadní kořeny rostlin? Debatují geobotanik Martin Adámek, rostlinný a buněčný biolog Viktor Žárský a herec Petr Vacek. Moderuje Martina Mašková.