Ondřej Neff: Zapovězená zahrada
Sešlo se asi tak pět nebo šest příznivých okolností. Mohli jsme s Ljubou navštívit Průhonický park a podívat se do jeho přední zahrady na kvetoucí azalky a rododendrony. Podotýkám, že jde o parkový zázrak. Viděl jsem císařskou zahradu v Tokiu i zahrady Boboli ve Florencii a slavnou zahradu u skalní pevnosti Sigiriya na Srí Lance, s tím vším se může dílo hraběte Silva-Taroucy na březích říčky Botič na východním okraji Prahy směle poměřovat.
Mezi námi – je to lepší než všechno to, co jsem namátkou vyjmenoval a najdete to ve světových bedekrech.
Čtěte také
Milujeme Průhonický park a máme do něho celoroční permanentku. Má několik výhod. Samozřejmě, každý vstup vás pak vyjde podstatně levněji, navíc je to permanentka rodinná. Tím ale výhody nekončí. Park je obehnán zdí, má dvě hlavní vstupní brány, ale taky branky s elektrickým zámkem a ten se otevře, když máte kartu.
My ale zamířili k hlavní bráně, té u zámku, protože v té části parku je rododendronů a azalek nejvíc. No jo, ale ukázalo se, že je zavřeno, protože vane silný vítr a správa parku návštěvníky z bezpečnostních důvodů nepouští. Co to zkusit brankou na kartu?
Nevzdali jsme se
Tomu se říká pokušení. Čertovské napovídání. Rarášek tahá za šos a štěbetá: zkus to. Protože jsme byli u zámku, vzali to na Zdiměřice a vyzkoušeli vchod od Zdiměřické kapličky. Je to daleko od zámku. Bude zámek fungovat? Je na elektriku. Přece nekopali šlic a nekladli kabel od kasy k brance?
Čtěte také
Digitalizace pokročila a funguje velmi dobře, jako vždycky, když jde o příkazy a zákazy. Abych raráškovi udělal radost, přiložil jsem kartu ke čtečce. Rozsvítilo se červené světýlko a hned potom mě Ljuba upozornila na parabolu nad hřebenem zdi. Nepotřebovali hloubit šlic. Branky ovládají na dálku.
Putovali jsme pak po cyklostezce, po červené značce ke Zdimeřicím. Jdete podél zdi, takže vlastně jste v parku, ale holt na druhé straně zdi. Dýcháte stejný vzduch, slyšíte šumot stejných listů, je tu stejné lesní přítmí.
Vítr tu samozřejmě žádný nebyl, ten se velmi rychle uklidní mezi staletými buky a duby, jak je nasázela hraběcí ruka Silva-Taroucy. Šli jsme a opakovali si, že jsme vlastně v parku a ta zeď že tam není. Jenže tam byla a za ní pomaličku dozrávaly a uvadaly květy rododendronů a azalek.
Protože oba máme ducha neslučitelného s pojmem vzdát se, rozhodli jsme se, že odpoledne zajedeme k přátelům v Olešku. Mají taky krásnou zahradu a taky mají rododendrony. Nepřipravíme se o potěšení jarní podívané.
Navštívili jsme přátele. Byli moc milí a bylo to krásné posezení u kafe. Rododendrony byly dozrálé a opadané. Ale nevzdali jsme se. Pokusili jsme se. A tak to má být.
Autor je vydavatel internetového deníku Neviditelný pes
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
