Oldřich Černík. Premiér za každou cenu

Narodil se v roce 1921 v Ostravě, kde se také vyučil strojním zámečníkem a začal svou politickou kariéru. Členem KSČ byl od roku 1945 a o čtyři roky později se stal profesionálním politikem. Na Ostravsku pracoval v různých funkcích ve stranickém aparátu, v roce 1954 se stal předsedou Krajského národního výboru v Ostravě.

O dva roky později jeho politická kariéra akceleruje – stává se tajemníkem ÚV KSČ a řadí se tak k nejmocnějším mužům tehdejšího komunistického vedení. Z tohoto období jeho kariéry pochází i první dochovaná nahrávka jeho hlasu v archivu Českého rozhlasu. Z titulu své funkce vítá 16. prosince 1958 maďarskou stranickou a státní delegaci v závodu ČKD Sokolovo.

Jde o garnituru dosazenou Sověty po potlačeném protikomunistickém povstání z podzimu roku 1956. Z Černíkova projevu jsme vybrali dvě klíčové ukázky: spílání světovým imperialistům a maďarské kontrarevoluci nijak nenaznačuje, že se tento aparátčík později stane ikonou reformního procesu roku 1968.

Mocenský pokles

Ikona pražského jara i věrný straník. Alexander Dubček v rozhlasových nahrávkách

• Upravit
• Smazat

Politická ikona roku 1968, první tajemník nejprve slovenských a poté československých komunistů. A také dvojnásobný předseda Federálního shromáždění. Nejen tím vším byl Alexander Dubček.

V roce 1960 odchází Černík pracovat do vlády, což byl v tehdejším stranicko-státním uspořádání nesporně významný mocenský pokles. Nejprve je tři roky ministrem paliv a energetiky a poté místopředsedou vlády a současně předsedou Státní plánovací komise.

V této funkci pak poskytl Československému rozhlasu v roce 1967 rozhovor. Jde o chronologicky druhou nahrávku v rozhlasovém archivu a vybrali jsme z ní alespoň krátkou ukázku. Černík zde působí jako erudovaný technokrat, reaguje věcně a partajní žargon téměř nepoužívá.

Absolutní většina nahrávek hlasu Oldřicha Černíka v rozhlasovém archivu pochází ovšem z let 1968 až 1969. Po změnách ve stranickém vedení na počátku roku 1968 se stává v dubnu téhož roku předsedou vlády (a patřil tak do čtveřice komunistických ikon pražského jara: prezident Svoboda, komunistický vůdce Dubček, premiér Černík a předseda parlamentu Smrkovský).

Další použité ukázky proto pocházejí ze slavnostního jmenování jeho vlády na Pražském hradě, v této souvislosti zazní i dobový Černíkův životopis. Následuje alespoň krátký úryvek z obsáhlého programového prohlášení jeho vlády před Národním shromážděním.

Na normalizační vlně

Z řady jeho projevů a rozhovorů bouřlivého jara a léta 1968 – poznamenaných vybičovanými emocemi a politickou bezkoncepčností – jsme vybrali ukázku z jeho málo známého projevu v Domažlicích z 11. srpna. Krátce před sovětskou okupací zde Černík uklidňuje veřejnost tím, že jednání se sovětskými (a dalšími spojeneckými) soudruhy dopadla skvěle a žádné nebezpečí nehrozí.

Logo|foto:Český rozhlas

V průběhu sovětské okupace v noci z 20. na 21. srpna 1968 patřil Černík mezi šestici vysokých stranických a státních činitelů, kteří byli zatčeni a odvlečeni do Sovětského svazu. Poté se zúčastnil potupných československo-sovětských jednání v Moskvě a stejně jako téměř všichni ostatní účastníci (s výjimkou Františka Kriegla) podepsal neméně potupný moskevský protokol. Reformy skončily a nastoupila normalizace.

Těsně po návratu z Moskvy pronesl projev, ve kterém už klamal československou veřejnost ohledně „brzkého“ odchodu sovětských vojsk ze země – z tohoto projevu jsme vybrali alespoň jeho klíčovou pasáž.

Poté se Černík stále více odkláněl od reforem a snažil se již od podzimu osmašedesátého roku (kdy se ještě někteří jeho kolegové snažili zachraňovat alespoň torzo z reformního programu) naskočit na normalizační vlnu a zachovat si tak své mocenské postavení.

Spílání kontrarevolucionářům

Z tohoto závěrečného a nepříliš vábného politického angažmá jsme vybrali několik ukázek, které ilustrují jeho postupný příklon k novému normalizačnímu vedení. Nejprve tři pasáže z projevů z listopadu a prosince 1968 a února 1969, tedy z doby, kdy stranu stále ještě vedl mocensky slábnoucí Dubček.

Vzestupy a pády Gustáva Husáka. Byl jako normalizátor menším zlem?

• Upravit
• Smazat

Téměř šedesát let trvala politická dráha Gustáva Husáka, která obsahovala jak vzestupy, tak i pády. Nejvýrazněji se pravděpodobně do naší historie zapsal svou pozicí prvního muže ve státě v období neblahé normalizace. Někdy se říkalo, že byl menším zlem. Není to ale jeden z mýtů?

Dále pak čtyři ukázky z doby po nástupu Gustáva Husáka k moci (17. dubna 1969), kterým započala opravdu tvrdá normalizace. Černík nejprve v květnu 1969 Husáka nadšeně chválí, zatímco v ukázkách ze tří různých vystoupení ze srpna 1969 už nepokrytě vyhrožuje občanům a po krvavém potlačení demonstrací k prvnímu výročí okupace spílá protestujícím do kontrarevolucionářů. Kruh s prvním dochovaným projevem z roku 1958 se uzavřel.

Přesto mu ani tato vystoupení – a ani podpis pod pendrekový zákon ze srpna 1969 – nepomohla se udržet u moci. V další vlně čistek ho už Husákova garnitura nepotřebovala. Z postu premiéra musel odejít v lednu 1970, do června téhož roku však ještě působil jako řadový ministr. V průběhu tohoto roku byl pak zbaven všech zbývajících funkcí a v roce následujícím i vyloučen ze strany. Až do roku 1989 pak působil jako ekonomický náměstek Studijního a typizačního ústavu, zemřel v roce 1994.

Jako jakýsi epilog jsme pak vybrali ukázku z jeho vystoupení na Mezinárodní konferenci o pražském jaru, která se konala na konci roku 1991. Vystoupení zajímavé, ale bez jakékoliv sebereflexe či pokory...