Ikona pražského jara i věrný straník. Alexander Dubček v rozhlasových nahrávkách
Politická ikona roku 1968, první tajemník nejprve slovenských a poté československých komunistů. A také dvojnásobný předseda Federálního shromáždění. Nejen tím vším byl Alexander Dubček.
Narodil se v roce 1921 a o čtyři roky později odjel se svými rodiči, nadšenými komunisty, do Sovětského svazu budovat socialismus. Rodiče byli členy dělnického družstva Interhlelpo, v jehož rámci odjelo do Kyrgyzstánu něco přes tisíc našich občanů.
Zpět na Slovensko se Dubčekovi vrátili v roce 1938. Interhelpo bylo v SSSR zlikvidováno pět let po jejich odjezdu. Sám Dubček vstoupil do komunistické strany hned následujícího roku, tedy ve svých v osmnácti letech.
Působení v KSS
V roce 1944 se zúčastnil Slovenského národního povstání. Po válce vystudoval Vysokou školu politickou ÚV KSČ a ve druhé polovině padesátých let studoval i v Moskvě. Poté prošel několika vysokými stranickými funkcemi: stranický tajemník v Bratislavě, tajemník ÚV KSČ pro průmysl v Praze a vedoucí stranický tajemník v Bratislavě. V roce 1963 se pak stává prvním tajemníkem Komunistické strany Slovenska (KSS).
KSS byla v době totalitní vlády součástí KSČ. Šlo o asymetrický model, protože Češi takovouto stranu nikdy neměli. Z této doby pochází také naše první ukázka, a to z Dubčekova nejstaršího dochovaného projevu v archivu Českého rozhlasu. Dne 13. prosince 1963 na Slovensko přijíždí Leonid Brežněv, tehdy předseda sovětského prezídia, a Dubček ho velmi servilně vítá.
Další ukázka pochází z 29. srpna 1964, a to z oslav dvacátého výročí Slovenského národního povstání. Dubček zde nejenom adoroval přítomného sovětského vůdce Chruščova (sesazeného Brežněvem o dva měsíce později), ale byl také vyznamenán.
Vzestup a pád
V závěru roku 1967 stoupalo uvnitř komunistického vedení napětí, které vyvrcholilo 5. ledna 1968 odvoláním dosavadního prvního tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného a volbou kompromisního kandidáta Alexandra Dubčeka na jeho místo. Dochovaná ukázka ze zpravodajství Československého rozhlasu pochází z monitoringu rozhlasové stanice Svobodná Evropa.
Dubček se tak stal nejmocnějším mužem v zemi a začíná tzv. obrodný proces známý později jako pražské jaro 1968. Z tohoto období se dochovalo Dubčekových projevů nejvíce, my jsme z nich vybrali tři ukázky: projev k Lidovým milicím v únoru, vystoupení po dubnovém plénu ÚV KSČ (na kterém byl přijat nový akční program) a Dubčekovo odsouzení manifestu Dva tisíce slov, který vznikl na podporu reformního vedení.
Obrodný proces ukončila sovětská okupace (formálně internacionální pomoc pěti států Varšavské smlouvy) v noci z 20. na 21. srpna 1968. Dubček je ještě téže noci spolu s dalšími předními reformními představiteli unesen do Sovětského svazu. Tam poté přijíždí prezident Ludvík Svoboda s oficiální delegací a probíhají jednání, která končí podpisem kapitulačního moskevského protokolu.
Naši představitelé (včetně unesených) se pak vrací zpět do Československa. Hned po svém návratu Dubček pronáší svůj slavný emocemi nabitý projev, ve kterém mystifikuje československou veřejnost o brzkém odchodu sovětských jednotek a pokračování reforem. Z tohoto jeho projevu přinášíme alespoň klíčovou ukázku.
Po okupaci zůstává Dubček ve funkci a podílí se na uklidňování a apolitizaci československé veřejnosti, zpomalování (a následně rušení) reforem a jeho slovník přechází z otevřenějších tónů zpět ke komunistickému aparátnickému žargonu. Z tohoto období jsme vybrali ukázku z projevu z 1. dubna 1969, kdy byla výrazně zostřena cenzura.
Politický návrat
Dne 17. dubna 1969 je Dubček ve funkci prvního tajemníka nahrazen Gustávem Husákem a odsunut do funkce předsedy Federálního shromáždění (tehdejšího parlamentu). Přinášíme ukázku z jeho velmi málo známého nástupního projevu v této funkci z 28. dubna. Dubček se zde snaží novému vedení zavděčit a v naplno propukající normalizaci se mocensky udržet. O tom svědčí i ukázka z jeho posledního zvukově dochovaného projevu z této doby, který pochází z 18. května a byl pronesen v Terezíně.
Dubček pak ještě ve funkci předsedy Federálního shromáždění podepsal tzv. pendrekový zákon proti demonstrantům k prvnímu výročí srpnové okupace. Poté byl sesazen, několik měsíců působil jako velvyslanec v Turecku, nakonec byl odvolán i odtud a vyloučen z komunistické strany. Od roku 1970 pak žil v ústraní (byť samozřejmě pod dozorem StB), aktivit disentu se neúčastnil a teprve na konci osmdesátých let začal pomýšlet na návrat do politiky.
Na konci roku 1989 byl kooptován do Federálního shromáždění, zvolen jeho předsedou a v této funkci řídil volbu prezidenta Václava Havla – a právě odtud pochází naše poslední ukázka. Dubček působil jako předseda shromáždění až do červnových voleb roku 1992, poté byl už pouze řadovým poslancem. Zemřel v listopadu 1992 na následky automobilové nehody.
