Odsun Němců už dnes hodnotíme jinak než po válce. Historická paměť se proměňuje, uvádí historik

Už v srpnu 1939 uvedl Jaroslav Smutný, tajemník prezidenta Edvarda Beneše, že „s čištěním od Němců a zrádců všichni souhlasíme. Z ohledů mezinárodních bude ovšem zahraniční vláda nucena veřejně vyzývat k ohledům. Doma jsme ovšem pány my.“

Soužití Čechů a Němců, které trvalo od 13. století a dlouho žádné zvláštní problémy nevytvářelo, se začalo komplikovat přelomem 18. a 19. století, kdy se definují národní zájmy.

„Rok 1918, kdy vzniká Československo, znamenal pro české a moravské Němce zásadní zlom, pro ně negativní. Integrovat třímilionovou komunitu byl obtížný problém,“ říká host pořadu historik Oldřich Tůma.

Čtěte také

Čeští Němci v NDR: úspěšní zpěváci, vědci i politici. Poslechněte si dokument oceněný Česko-německou novinářskou cenou

„Vyhrocení pak přišlo s nástupem světové hospodářské krize ve 30. letech 20. století, která zasáhla pohraniční území – kde největší počet Němců žil – více než vnitrozemí,“ dodává.

Do toho nastupuje v Německu k moci Adolf Hitler a cesta vede k tzv. mnichovské dohodě, posléze okupaci Československa a hrůzné 2. světové válce.

„Všeobecná společenská atmosféra na jaře i v létě 45 byla silně protiněmecká,“ říká Tůma.

„Představa vítězných Spojenců byla, že odsun Němců z Československa nastane nějakou dobu po konci války, až bude situace v samotném okupovaném Německu stabilizovaná. Tam byly miliony lidí bez domova, bylo těžké zásobování potravinami, byla úmrtí z hladu. Ale ve skutečnosti útěk Němců začal už koncem války, kdy utíkali před postupující Rudou armádou, a pak nastal tzv. divoký odsun. Primárně ale nebyl odsun Němců vnímán jako trest pro ně, ale jako opatření pro zabezpečení existence samostatného obnoveného státu.“

Časovaná bomba

Čtěte také

Lída Rakušanová: Nepřiznané masakry

Polemiky, jaký termín je tím vhodným, zda odsun, vystěhování, či vyhnání, v sobě zahrnují vnímání nejen odsunu samotného, ale také násilností, které ho provázely. Některé nejkřiklavější případy se začaly vyšetřovat, ovšem žádný z případů nebyl uveden do konce a po únoru 1948 vše skončilo.

„V historiografii převážil komunistický pohled, žádné pochybnosti o odsunu nebyly,“ říká Tůma a dodává: „Znovu se začalo o odsunu diskutovat v prostředí Charty 77, kdy byl v exilu uveřejněn text historika Mlynárika pod pseudonymem Donubius. Vzbudilo to velké polemiky, ale i přes jisté pochybnosti zůstalo vnímání odsunu jako správného. Ostatně i v domácím disidentském prostředí zpochybnění odsunu, jak ho prezentovali Petr Pithart či Milan Otáhal, nebylo vnímáno kladně.“

V lednu 1990 nový československý prezident Václav Havel řekl, že „odmítáme myšlenku kolektivní viny jako morálně ospravedlnitelnou“, byla to dle Oldřicha Tůmy „časovaná bomba pro české prostředí“.

Čtěte také

Odsun očima dětí. Příběhy českých Němců, kteří museli opustit svou vlast

Česká veřejnost na to připravená nebyla a studie na dané téma se objevily až v 90. letech 20. století. Postupně se tak tříbily i stanoviska, názory k odsunu a posléze i Václav Havel rozděloval pomyslnou vinu.

„Souviselo to také s jednáním mezi oběma státy, které končilo přijetím česko-německé deklarace – a to se v roce 1997 podařilo,“ konstatuje Oldřich Tůma.

Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, zda hodnotíme odsun Němců stejně jako v poválečných letech, host pořadu historik Oldřich Tůma odpovídá: „Nehodnotíme, to téma je příkladem, jak se historická paměť proměňuje. Od radikálního postoje po válce přes snahu o zcela opačný postoj až po střízlivé hodnocení, které dokáže zvážit podíl viny.“

Poslechněte si celý pořad Jak to bylo doopravdy v audiozáznamu. Připravila Ivana Chmel Denčevová.