Sudetoněmecký landsmanšaft je dnes folklórní spolek, zato čeští politici odsun Němců zneužívají, říká spisovatel Padevět

K vyhánění a vraždění Němců ovšem docházelo už od konce války, příkladem je takzvaný partyzánský soud v Lanškrouně nebo masakry v Postoloprtech nebo na Švédských šancích.

Čtěte také

Domy po Němcích osidlovali Češi z domova i ze světa. Někteří loupili, jiní se učili pěstovat chmel

„To měly na svědomí jednotky pravidelné československé armády nebo nějaká polovojenská jednotka podléhající jejímu velení. Rozkazy zřejmě vydával ministr vnitra Václav Nosek a generál Ludvík Svoboda a ti za to nikdy nenesli odpovědnost,“ upozorňuje spisovatel, který se zaměřuje na protektorátní a poválečnou historii.

„Masakry byly obhajovány jako spravedlivá odplata za utrpení během protektorátu, ale ta se v drtivé většině vykonávala na lidech, kteří nic neprovedli.“

Masakry byly obhajovány jako spravedlivá odplata za utrpení během protektorátu, ale ta se vykonávala na lidech, kteří nic neprovedli.
Jiří Padevět

Padevět vysvětluje, že masakry organizoval stát, který je zároveň následně i vyšetřoval – pachatelé větších masakrů byli často vyšetřováni a odsouzeni k mnohaletým trestům, ale po únoru 1948 byla většina propuštěna a velmi často se stali výkonnými pracovníky komunistických bezpečnostních složek.

„Tito lidé jsou vždy použitelní, protože jsou brutální a ničeho se neštítí. Kromě toho řada z nich měla velmi podivnou válečnou minulost,“ dodává.

Oběťmi masakrů byli často staří lidé nebo děti: „Když se zeptali Karola Pazúra, což byl hlavní iniciátor masakru na Švédských šancích, proč zabíjel i kojence, tak odpověděl: ‚No když už jsme zabili jejich rodiče, tak co jsme s nimi měli dělat?‘“

Vše dovoleno

Padevět se přesto zdráhá označit poválečné události za genocidu a není prý jasné, kolik lidí skutečně zemřelo. „Myslím, že tady docházelo k systematickým a promyšleným vraždám. Ti lidé nebyli žádným soudem odsouzeni,“ podotýká.

Zároveň připomíná, že k těmto zločinům došlo v poválečné revoluční atmosféře: „Po šesti letech jste si mohl do nejbližšího Němce kopnout, což spousta lidí využila – a je to lidsky pochopitelné. Němci se tehdy psali s malým ‚n‘, chodili označení bílou páskou nebo svastikou. Byli označeni, stigmatizováni a bylo vůči nim dovoleno v podstatě cokoli,“ doplňuje.

Prezident Edvard Beneš už 12. května při projevu v Brně prohlásil: „Můj program je – já to netajím – že otázku německou musíme v republice vylikvidovat.“

„Někteří čeští politici by se to vůči některým menšinám v České republice neostýchali použít,“ poznamenává k tomu Padevět.

Poválečný odsun je podle něj dodnes zneužíván: „Současné české společnosti nejvíce zazlívám, že se z toho vytváří politická munice. Stalo se to v roce 1945 a dodnes to čeští politici využívají proti svým oponentům.“

Ve veřejném prostoru se podle něj stále objevuje „komunistická mantra, že Němci jsou naši nepřátelé“.

„Že budou chtít vrátit statky, polnosti a že jim o nic jiného nejde. Dnešní sudetoněmecký landsmanšaft je bez urážky zájmové, folklórní sdružení, které si chce pouze připomínat, kde se ti lidé narodili,“ uzavírá spisovatel Jiří Padevět,

Jaký vývoj mělo soužití Čechů a Němců před válkou? A měl odsun v Evropě obdoby? Poslechněte si v záznamu Interview Plus.