Ochranné rukavice lidem dávají falešný pocit bezpečí, říká lékárník Stanislav Havlíček

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Stanislav Havlíček, kniha Syn Buvola

Na konci února se vrátil z mise v Jemenu, na které byl společně s Lékaři bez hranic. Zkušenosti, které na zahraničních misích získal, v březnu využil při plánování zásobování lékáren ochrannými pomůckami během prvních dní koronavirové krize.

„Na začátku nouzového stavu neměli ochranné pomůcky ani zdravotníci, kteří byli v přímém kontaktu s nakaženými,“ vzpomíná na svůj návrat do Česka lékárník Stanislav Havlíček. Z pozice předsedy České lékárnické komory na plzeňsku na něj čekal úkol v mnohém podobný tomu, co dnes a denně řešil v rozvojových zemích.

„Musel jsem vymyslet nějaký vedlejší distribuční kanál, abychom se k pomůckám dostali co nejrychleji,“ říká s tím, že výsledkem byl centralizovaný rozvoz respirátorů, roušek i ochranných rukavic do všech lékáren po celém kraji. „Naplánovali jsme to tak, aby byl celý systém co nejpohodlnější. Aby lidé v lékárnách mohli dělat svoji práci a o distribuci se postaral někdo, kdo nemusí být v přímém kontaktu s pacienty,“ vysvětluje Havlíček.

Právě správné naplánování zásobování nemocnic zdravotnickým materiálem je nejdůležitější práce lékárníka v oblastech, ve kterých Lékaři bez hranic působí.

„Každý si asi pod lékárníkem představí výdej a podání té správné krabičky s léky pacientovi. Ale za tím se skrývá cela řada činností, která není vidět. Napřed potřebujete ty léky do lékárny vůbec dostat. Uprostřed Evropy můžete mít zavážku klidně i třikrát denně, ale v tom prostředí na misi je to komplikovanější. Dodávky jsou jednou za měsíc z nějakého centrálního místa. To je samo pak zásobováno třeba jen jednou za půl roku,“ přibližuje situaci v zemích jako je Jemen, Bangladéš nebo Jižní Súdán.

„Proto, když přijedu na misi jako lékárník, musím začít plánovat. Musím prozkoumat, jak se situace vyvíjela několik měsíců zpátky, jak vypadala předchozí objednávka, kdy dorazila, jak se změnila spotřeba jednotlivých komodit. Samozřejmě, že mi tam někdo nechal nějakou zprávu a mám k dispozici historii v počítači, ale já si to musím vyhodnotit, pochopit a podle toho naplánovat další období. To zabere nějaký čas. V ideálním případě tak půl roku,“ vysvětluje Havlíček důvody, proč farmaceuti jezdí na zahraniční mise na delší dobu než třeba lékaři nebo zdravotní sestry.

Nedostatkové zboží

Při sebelepším plánování se vždy najde něco, co je v danou situaci nedostatkovým zbožím. „Pokaždé je to něco jiného. V nemocnicích v Jemenu i Jižním Súdánu to třeba byly kanyly pro malé děti. V Bangladéši, kde jsem pracoval v uprchlickém táboře, nám chyběla antibiotika nebo spreje na zlepšení dýchání. A taky očkovací látky, protože v té době se v oblasti objevila poprvé po 50 letech epidemie záškrtu,“ vzpomíná Havlíček. Nedostatek ochranných prostředků v Česku proto pro lékárníka nebyl ničím neobvyklým.

„Mimochodem, rukavice mi chyběly i v Jižním Súdánu. Tenkrát jsem se naučil, že jejich nadbytek je vlastně ke škodě. Proto svým kolegům říkám, aby je nosili jen v nejnutnějších případech a přechodně. Mnohem účelnější je si ty ruce opakovaně umýt. Rukavice dávají lidem falešný pocit bezpečí. Člověk si nasadí rukavice, má je tři hodiny a sáhne i na to, na co by holou rukou ani nesáhl. Už vůbec mu nedochází, že rukavice jsou povrchem, který sám sebe nečistí. Na rozdíl od kůže, která má nějakou přirozenou ochranu,“ říká Havlíček s tím, že pak už stačí jen sáhnout na mobil, volant nebo kliku u dveří k tomu, aby člověk infikoval své bezprostřední okolí.

Lidové léčitelství

V oblastech, ve kterých Stanislav Havlíček působil, stále mají velmi silnou tradici lidoví léčitelé a šamani. Vnímal je jako konkurenci, nebo jako lidi, od kterých je přece jen možné se něco přiučit?

„Já jsem se spíš snažil korigovat některé do nebe volající nesmysly. Moji kluci, tedy mí místní kolegové, se mě třeba ptali, proč se novorozenec omývá horkou vodou. A když říkali horkou, tak mysleli právě uvařenou. Tenkrát mi došlo, že jak tam nemají písemnou tradici, tak možná ti léčitelé kdysi dávno řekli, že je potřeba vodu převařit, ale už se v ústním podání nedochovala ta druhá část – že je potřeba ji taky nechat vychladnout. Z toho pak někdy byly nepříjemné popáleniny,“ popisuje lékárník svou zkušenost.

Ne vždy ale musí být historky s léčiteli podobně negativní. „Můj kolega, chirurg Tomáš Šebek, který byl se mnou na misi, jednou domorodého léčitele navštívil. A ukázalo se, že tenhle léčitel, který se staral hlavně o zlomeniny, měl některé procedury a postupy, které u těch lidí fungovaly. Nakonec to dopadlo velmi dobře, protože se stal rehabilitačním pracovníkem v naší nemocnici,“ dodává Havlíček.

Syn buvola

O své první zkušenosti na zahraniční misi s Lékaři bez hranic napsal také knihu. A dal jí jméno Syn buvola. „Vzniklo to vlastně tak, že jsem začal posílat své zážitky kamarádům a rodině e-mailem. Byly to přibližně dva e-maily za týden. A když už jich byla pořádná kupa, začaly mi chodit i odpovědi a první návrhy, že by z toho mohla být dobrá kniha,“ usmívá se Havlíček.

Po návratu do Česka o zápisky projevil zájem nakladatel a vzniku knihy tak už nic nestálo v cestě. „Samozřejmě s tím byla ještě spousta práce – bylo potřeba ty zápisky upravit tak, aby to bylo pochopitelné a stravitelné i bez odkazu na tu konkrétní dobu, ve které jsem to psal,“ přibližuje práce na knize lékárník a nově také spisovatel.

Kniha nakonec vyšla v loňském roce. A koncem března ji Český rozhlas Plus vysílal také jako Radioknihu. A možná nezůstane jen u ní. „Knížku z mize z Bangladéše jsem měl skoro hotovou, ještě než jsem odjel do Jemenu. Tou třetí misí se to celé trošku zabrzdilo,“ přiznává Havlíček. Podle svých slov má přitom před dokončením i třetí knihu o své jemenské misi, ze které se vrátil teprve před pár měsíci.

Jen jako turista

Při všech zahraničních misích, na kterých působil, měl sympatický lékárník z Plzně štěstí na své kolegy. „Vždycky to bylo jako přes kopírák – jako nejbližší spolupracovníky jsem měl tři místní kluky. A s každým z nich jsem si byl blízký trochu jinak, ale vždy to bylo velmi intenzivní,“ svěřuje se.

I proto by se rád do Jižního Súdánu, Bangladéše i Jemenu v budoucnu podíval znovu. „Minimálně třikrát za rok mě kluci zvou, abych se tam vrátil. A já bych si hrozně přál se tam vrátit, ale jako turista. Abych je navštívil v jejich domovech, ve kterých je nikdo neohrožuje. A navštívil tak zemi, kterou nesužuje žádná přírodní katastrofa, humanitární krize ani podvýživa dětí. Věděl bych, že mají školy, fungující zdravotnictví a že pracují a mají se dobře. Tohle je moje takové tajné přání – když se tam budu vracet, tak bych se chtěl vrátit jako host,“ uzavírá lékárník Stanislav Havlíček své povídání o zkušenostech ze zahraničních misí Lékařů bez hranic.

Poslechněte si celý rozhovor Andreji Skalické se Stanislavem Havlíčkem. Dozvíte se také to, jestli se jeho denní režim během karantény lišil od režimu, který panuje během zahraničních misí ve válkou sužovaných oblastech, nebo proč mu jeho kolegové na cestu domů darovali respirátor nejvyšší třídy, i když jich sami neměli nazbyt.

Spustit audio
autoři: Andrea Skalická , Ondřej Skácel | zdroj: Český rozhlas

Odebírat podcast

Související