Tričko s logem Lékařů bez hranic je větší štít než neprůstřelná vesta, říká Tomáš Šebek

6. leden 2018

Osobnost Plus

„Necítím se být na misích ohrožený. Kontext míst, kam jezdíme, je problematický, ale dbáme na bezpečnost. Nepodléháme jako organizace žádným vládám, ani žádným fondům, Naše ochrana tkví tedy v tom, že jsme nezávislá organizace. Můžeme si dělat, co chceme, pokud si v daném místě, kde chceme pomáhat, vyjednáme podmínky. Pokud nás místní komunity respektují, je to daleko větší štít, než kdybychom měli neprůstřelné vesty a ozbrojenou ochranku,“ říká chirurg Tomáš Šebek.

„Ani jedno z toho nemáme, máme třičko Lékařů bez hranic s logem, a to je dostatečná ochrana,“ dodává a vysvětluje, jak práce mezinárodní humanitární organizace, které je dlouholetým členem, funguje.

Chirurg a účastník misí Lékařů bez hranic Tomáš Šebek se narodil 25. března 1977 v Praze. Vystudoval všeobecné lékařství na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. V současnosti působí v Nemocnici Na Františku v Praze. V roce 2010 se vydal na svou první misi, a to na Haiti. Vrátil se tam o dva roky později, poté absolvoval dvě mise v afghánském Kundúzu. Jeho posledním působištěm v rámci pomoci Lékařů bez hranic byl Jižní Súdán a stal se tématem knihy Africká zima, před níž vznikly už dvě publikace, Mise Haiti. 5 měsíců s Lékaři bez hranic a Mise Afghánistán. Od Svazu českých lékařů získal Cenu za statečnost. Je ženatý a má tři děti.

Nikdy jsem se nesrovnal s tím, že neschopnost domluvy mezi lidmi odnášejí děti. Možná to bude jednou důvod k tomu, abych šel k týmovému psychologovi.Tomáš Šebek

„Podstatné je vyjednat podmínky se všemi stranami případného konfliktu. Pokud bychom to neudělali, nemůžeme tam pracovat. Když někdy hrozilo bezpečnostní riziko, misi jsme museli opustit, ale nestává se to často. Pracujeme proto, abychom lidem, kteří nás respektují, bezplatně zprostředkovávali lékařskou péči, která je v daném prostředí velmi na úrovni, a ti lidé jsou za to velmi rádi,“ pokračuje chirurg.

Neumíme se opřít o rodinu

„Někdy máme život tady opravdu daleko těžší, protože se neumíme o svou rodinu, přátele a komunitu opřít. Lidé, například v Afghánistánu, to nesou daleko statečněji. A možná o to více Severoafghánci většinou zůstávají v bojové linii i s vědomím, že ráno vypraví děti do školy a večer se jich všech nemusí dopočítat.

Jsou tam lidé okolo, kteří nesli tu tíhu s nimi. Je to jejich rodná země, přestože tam mají čtyřicet let občanskou válku. Zůstávají, protože tam mají vzájemnou oporu. To my tady nemáme. Mnohdy na rodinu a lidi okolo sebe zapomínáme a neseme si zbytečné břímě. Přitom myslím, že základem je právě opora,“ komentuje lékař působící ve válečných oblastech rozdílnou situaci a pojetí komunity.

Na sen jsem nezapomněl

S prací na misích začal Tomáš Šebek ve svých 33 letech. „Dlouho po škole, i po atestacích jsem si nevěřil a nemyslel jsem si, že bych pro organizaci Lékařů bez hranic mohl být nějak přínosný. Potřeboval jsem vypilovat jazyk, nemyslel jsem si, že mé chirurgické zkušenosti jsou dostatečné na to, abych místním lidem mohl pomoci a předat své know-how. Dlouho jsem se na to připravoval, dlouho jsem se na to těšil. Naštěstí jsem na svůj sen nikdy nezapomněl, až jsem na svou první misi nakonec opravdu odjel,“ vzpomíná.