Obří krakatice překvapily vědce

Krakatice rodu Architeuthis, které mohou dorůst délky přes deset metrů a vážit stovky kilogramů, patří k nejzáhadnějším obyvatelům oceánských hlubin. Formálně byly popsány v roce 1857, ale první fotografii živého zvířete se podařilo pořídit teprve v roce 2002. Hlavním zdrojem vzorků pro vědecká zkoumání jsou části těl, které vyplavilo moře, uvázly v rybářských sítích nebo byly nalezeny v žaludcích vorvaňů. Na základě jejich morfologie se odborníci domnívali, že ve světových oceánech žije až osm různých druhů obřích krakatic. Výsledky vůbec první genetické studie těchto hlavonožců jsou proto víc než překvapivé.

Mezinárodní tým vědců analyzoval mitochondriální DNA 43 jedinců, jejichž těla byla nalezena v různých částech světa. Mitochondriální genom krakatic rodu Architeuthis tvoří 20 331 párů bází. U všech zkoumaných jedinců se ale lišil jen u 181 párů bází. Znamená to, že krakatice z různých částí světa jsou geneticky téměř identické a tvoří jediný druh s latinským jménem Architeuthis dux. Vzhledem k jejich celosvětovému výskytu a tomu, že dospělé krakatice jsou vázány na velké hloubky, je to podivné. Vědci se domnívají, že za tento jev jsou zodpovědné larvy krakatic, které se nechají unášet oceánskými proudy a mohou cestovat na velké vzdálenosti. V hlubinách se usadí teprve poté, co dospějí a dosáhnou určité velikosti.

Extrémně nízká variabilita mitochondriálního genomu však naznačuje i něco dalšího. Za normálních okolností by ji vědci pokládali za důkaz dramatického zmenšení populace neboli evolučního hrdla lahve (bottleneck). U obřích hlubinných krakatic je ale dost obtížné představit si faktor, který by měl snížení jejich počtu na svědomí. Pravděpodobnější je úplný opak, tedy to, že populace v nedávné době expandovala. Tady se jako možná příčina nabízí velrybářská éra, během které klesl počet vorvaňů – jediných přirozených nepřátel, které obří krakatice mají.

Zdroj: Proceedings of the Royal Society B