Nenávist na sítích šíří i oběti, je to forma stockholmského syndromu, říká spisovatelka a režisérka Čechová

Miřenka Čechová vystudovala taneční konzervatoř, DAMU, HAMU. Napsala tři knihy, inscenovala více než 25 divadelních představení po celém světě a získala za ně několik mezinárodních cen.

Ve svých dílech se věnuje hlavně tématům bolesti, traumatu a ženské síly.

Čtěte také

Nejlepší tuzemské knihy 2025: Co já? Co ty?, Melancholie, Byt

„Tím, že můžu některé zkušenosti a zážitky – nejenom moje, ale i druhých – přetvářet do uměleckého díla, mám pocit, že je osmyslňuju a že je skrz estetický tvar sublimuju do něčeho, co může to negativní přetvářet do pozitivního,“ popisuje Čechová. „Ať už je to ve smyslu kompenzace nebo sdílení tématu. To, že v tom člověk není sám, mu může ukázat nějaká východiska.“

Sdílení citlivých zkušeností s sebou ale zároveň nese riziko retraumatizace. Podle Čechové je proto potřeba pracovat s autentickými svědky, kteří již mají k události určitý časový odstup a zpracovaný postoj. Nároky tato dokumentaristická práce klade i na režiséra – měl by být empatický a maximálně respektující.

„Nejde o úspěch u diváctva, když se nevezmou v potaz oběti,“ kritizuje. „Celé to dílo a jeho smysl je v tom, aby si člověk, který něco podobného zažil, mohl svůj vlastní příběh přepsat, aby mohl změnit svoji skutečnost. Je v centru, i když to ukazujeme druhým – je to jeho příběh a má právo ho vlastnit a rozhodovat o něm.“

Nesnášenlivé komentáře

Retraumatizace se navíc neodehrává pouze ve chvíli vydání knihy nebo prezentace díla na divadelních prknech. Dochází k ní i u autorky ve chvíli, kdy pročítá nenávistné komentáře na sítích – ať už svých, nebo svých kolegyň. Tyto nesnášenlivé výlevy přitom často neodpovídají realitě.

Čtěte také

Miřenka Čechová: Co já? Co ty? Odměřená porce lásky

„Bytostně se mě dotýká nenávist a negativní komentáře. Nemám vytvořený zdravý filtr, že to člověk buď nebude poslouchat, číst, nebo že se od toho oprostí,“ popisuje. „Pro mě je oponent neustále partner, nechci ho vytlačit ze svého prostoru, a proto se s těmi lidmi scházím. Když dostanu kritizující komentář od člověka, u něhož si myslím, že by byla možnost dialogu, tak ho k tomu dialogu vyzývám.“

Člověk s ní potom mluví naprosto odlišně, než jaké píše komentáře na sítích. Čechová měla „chlapácké komentáře“ na sebe a svou knihu Baletky, ale když se s daným mužem setkala, vyšlo z něj, že je sám obětí.

„Je to takový určitý stockholmský syndrom. Myslím si, že člověk hájí prostě to, v čem vyrůstal, to, co tvořilo po dlouhou dobu jeho jediné možné prostředí. To, kde měl pocit, že dostává šanci třeba navzdory něčemu jinému. Takže je to, jako když týrané dítě obhajuje svoji vlastní matku, protože nemá nikoho jiného než matku,“ vysvětluje

Anarchistický pokus

Traumata, která v díle zpracovává, jsou autentická, ne nutně autobiografická, byť si sama prošla rizikovým prostředím tanečních sálů plných poruch příjmů potravy.

Čtěte také

Zažila traumata i zneužívání, vtělila to do stand-upu. „Zásadní bylo odpustit si,“ říká Kristeková

„Neprožívali jsme to takto dramaticky, protože se v nás vytvořil sebezáchovný postoj, a to byla ironie. Už v raném věku zachraňovala tím, že jsme na to prostředí nahlížely velmi kriticky,“ vzpomíná Čechová. „Samozřejmě, že jsme se báli autorit, ale vytvářel se v nás nějaký anarchistický, až aktivistický postoj. Bylo nám jasné, kde se pravda nachází a že musíme vydržet, abychom se někam dostali.“

Kromě vlastních námětů ale režisérsky pomáhá se zpracováním vlastních myšlenek i dalším tvůrcům, třeba Iris Kristekové s jejím stand-upem. Nepolevuje ani s náročnými společenskými tématy. Naposledy mapovala příběhy žen, které odešly z toxických a násilných vztahů, do budoucna by se ráda věnovala sžíravé kritice žen ve veřejném prostoru.

Jak opustit toxické prostředí? Může režisér libovolně pracovat s příběhem oběti? A jaké byly ohlasy na knihu Baletky? Poslechněte si celý rozhovor. Moderuje Renata Kalenská.