Zažila traumata i zneužívání, vtělila to do stand-upu. „Zásadní bylo odpustit si,“ říká Kristeková
Iris Kristeková zažila „příbramštinu“. Zahrnovalo to traumatické dětství, nefunkční rodinné vztahy, domácí násilí, ponižování, sexuální zneužívání. Následovala snaha vymanit se z toxických vztahů a vazeb, jejíž součástí byla i pětiletá terapie u psychiatra, která se proměnila v další zneužívání. „Zásadní je pro mě odpustit sama sobě a mít se ráda. Neberu to jako floskuli. Ve chvíli, kdy člověk není citlivý sám k sobě, nemůže být citlivý k nikomu,“ přiznává v pořadu Hovory.
Svůj životní příběh dnes představuje jako stand-up jménem Iris, na kterém spolupracovala s režisérkou Miřenkou Čechovou. Vynesl jí nominaci na cenu Thálie.
Čtěte také
„Nápad Miřenky nasvítit tyto věci, které jsou důležité, přináší hodně lidem, kterým se to dělo. Odkryly se tím věci, které bych nikomu v životě neřekla, protože jsem se styděla,“ říká Kristeková. „Je to svoboda. Člověk se za sebe konečně postaví, najednou má cenu a sílu zpět pro sebe.“
Stand-up vychází hlavně z písemných záznamů, které si pořizovala během terapií. Pročítat tyto materiály pro ni bylo bolestivé, oslavné pasáže na pomocná gesta vystřídal stud a pocity viny.
„Člověk se do toho v tu chvíli znovu dostane. Když jsem to otevřela, tak mě to vzadu úplně tlouklo: To není v pořádku, co se dělo,“ vzpomíná. „Kdyby se to dělo někomu, koho mám ráda, tak se k tomu postavím jinak.“
Odpuštění je sebepřijetí
Navzdory všemu je rozhodnutá nedémonizovat svoji minulost a věřit v dobro. Nyní opět chodí na terapie a svůj příběh sdílí prostřednictvím zmíněného stand-upu.
„Za ty dva roky mě opustilo mnohé, co je nepotřebné i toxické zároveň. A přišlo něco, co je hezké, silné – noví lidé, nové věci,“ shrnuje Kristeková. „Není to samo o sobě. Byla tam nějaká transformace – úplně jsem se vyčerpala, vyhořela. Ale v tom stand-upu, protože to bylo něco nového, se opravdu stalo mnoho věcí.“
Čtěte také
S rodinou se na společné interpretaci minulosti neshodne, špatné dětství jim ale za vinu nedává. Říká, že černou ovcí rodiny byla vždy a na rozdílné pohledy je zvyklá. Mimo jiné je to i proto, že z Příbrami brzy odešla a domov si vybudovala vlastní.
Nejdůležitějším krokem na celé cestě z traumatických vzorců myšlení a chování podle ní bylo odpuštění.
„Zásadní odpuštění, ke kterému jsem si došla, je odpustit sama sobě. Především mít se ráda a odpustit si věci, které jsem si třeba o sobě myslela,“ uzavírá.
„Odpuštění je sebepřijetí. Ale skutečně si odpustit znamená, že člověk k tomu musí dojít. Ty víš v hlavě, jak bys chtěla žít a fungovat, ale ono to nejde, dokud to, nesouzní s tělem a duší. A to je ta práce na sobě.“
Poslechněte si celý rozhovor.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
