Na hodně místech jsem byl už „stokrát“, ale pokaždé je to jiné, říká o Islandu fotograf a spisovatel Sucharda
Za své fotografie z Islandu získal cestovatel Jan Sucharda profesní ocenění Qualified European Photographer a ostrov českým čtenářům přiblížil skrz celkem 11 knih. Za desítky let návštěv se jeho vztah s místem proměnil, vrací se tam ale stále rád. „Jezdím tam více než 25 let a prostě se tam cítím dobře,“ říká v pořadu Hovory Českého rozhlasu Plus.
Po několika prvních návštěvách, kdy mu vyrážela dech tamní krajina, se o ostrov začal zajímat hlouběji. Hodně mu v tom napomohla jeho záliba ve fotografii.
Čtěte také
„Zpočátku jsem se třeba na záběrech úzkostlivě vyhýbal tomu, abych tam měl nějaké elektrické vedení, barák nebo i člověka. Postupně – protože jsem tam byl poprvé v roce 2001, takže už je to více jak čtvrt století – jsem dospěl k tomu, že se více věnuji třeba objektům, které dokumentují život na Islandu v minulých dobách, jako jsou opuštěné farmy, ztroskotané lodě na pobřeží a tak dále,“ popisuje Sucharda.
I po skoro 40 návštěvách se rád vrací na známá místa. „Byl jsem tam na hodně místech už ‚stokrát‘, ale pokaždé je to jiné, protože tam je hrozně proměnlivé počasí. Záleží na tom, v kterou dobu tam jste – ráno, večer, v noci...“ vysvětluje.
„Navíc v létě je tam polární den, takže fotíte třeba i o půlnoci, pokud není zamračeno. Takže mně to vůbec nevadí, nikdy neříkám: ‚Tam už jsem byl, tam nepojedu.‘ To v žádném případě,“ dodává.
Mít vše díky sleďům
Dvě lokality ale cestovatel označuje za svoje nej. První z nich je oblast Sandfell na jihovýchodním pobřeží země. Přezdívá se jí „země bez života“. „Bývala tam farma, ta dávno zanikla, kostel také zanikl. Je to úplně rovná planina, jak to tam rovnaly výbuchy sopek,“ přibližuje spisovatel.
„Je tam naplavenina a jeden strom, čili je to úžasně silné místo. Málokdo se tam zastaví, přestože to je kousek od silnice číslo jedna, ale já tam vždy zajedu, podívám se na hřbitůvek a ke stromu si sednu,“ dodává.
Čtěte také
Druhé místo se jmenuje Djúpavík: „Je na severozápadě, na západních fjordech. Stojí tam bývalá rybí továrna, která byla postavená ve 30. letech asi za rok, když byl sleďový Klondike. Asi za rok byla postavená, byla to největší betonová továrna na Islandu. No a potom sledi zmizeli, všechno to šlo, jak se říká, do kytek, a z továrny se stala v podstatě zřícenina.“
Zchátralou budovu nakonec i s podnikovou ubytovnou koupila rodina z hlavního města. „To je zase silné místo, protože vypráví o Islandu jako takovém, o životě tam i o tom, že i když jste dneska strašně vysoko – protože díky sleďům máte všechno, je to obrovské bohatství – a pak se za pár let přesunou a nemáte nic, vůbec nic,“ představuje nynější hotel.
Sám Sucharda ale na Islandu spí pod stanem, alespoň přes léto, kdy to počasí dovoluje. „Člověku to dává obrovskou svobodu,“ zdůvodňuje.
„Když jste vázaní na ubytování, tak tam musíte dojet a musíte tam být. Kdežto když jezdíte se stanem, tak si řeknete: nic, tady je hnusně, padají tady mraky na zem, tak pojedu o 100 kilometrů dál a tam si najdu další kemp,“ dodává cestovatel a znalec ostrova.
Celé Hovory si poslechněte na začátku článku. Ptal se Vladimír Kroc.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
