Každý den jeden maraton. Vozíčkáři musí překonávat víc, říká ultramaratonec Kujan, který se rozhodl oběhnout Finsko

Svoji běžeckou pouť zahájil před dvanácti dny. Okolo Finska se vydal spolu s českým extrémním cyklistou Janem Králem, který plní roli bezpečnostní pojistky i psychické podpory pro každodenní zátěž i nenadálé situace.

Čtěte také

Ultramaratónský rekordman René Kujan má na kontě několik pozoruhodných běžeckých výkonů

„Po zkušenostech z Islandu, když jsem třeba tři týdny běžel sám napříč zemí, tak to vědomí, že tady někdo je a že by mohl případně zasáhnout, kdyby se cokoliv stalo, je zásadní,“ říká Kujan. „Funguje to totiž tak, že s sebou máme úplně všechno, co potřebujeme, od spacáků a stanů až po vaření, případně filtraci vody, abychom byli maximálně soběstační a minimálně závislí na civilizaci.“

Každý ze sportovců si ale nese vlastní vybavení sám a postupuje po vlastní, mírně modifikované trase. Potkávají je jen během rána a večerního táboření. Jejich cestu sledují nejen podporovaní vozíčkáři, ale i další fanoušci a hlavně dárci.

„Prioritou je získat finanční prostředky pro Sportovní klub vozíčkářů Praha. Na webu Daruj správně je vypsaná sbírka, do které přispívají fanoušci, nadšenci nebo i zcela neznámí lidé, kterým se líbí náš projekt a chtějí nás podpořit,“ popisuje Kujan. „V tuto chvíli je tam přes 90 dárců a sbírka už procentuálně překonala vzdálenost, kterou jsme urazili. Takže věřím, že až doběhneme, tak tam ty finanční prostředky budou.“

Simulant mezi vozíčkáři

K charitativnímu sportu se přitom René Kujan dostal náhodou prostřednictvím projektu Spojenci, v rámci něhož klub vozíčkářů propojoval sportovní výkony s finanční podporou. Symbolický příspěvek tak bylo možné odvést za každý uběhnutý kilometr nebo vstřelený gól.

Čtěte také

Dokud běhám, žiju. Jiří uběhl maraton v rekordu kategorie nad 85 let

Vybrané peníze slouží na podporu spolku a rekonvalescenci jeho členů. Osobní zkušenost s vážným úrazem a dlouhou rehabilitací je jedním z důvodů, proč se Kujan rozhodl podpořit právě tuto organizaci.

„Absolvoval jsem těžkou dopravní nehodu se zraněním páteře. Seděl jsem na sedadle spolujezdce a následoval střet s protijedoucím vozidlem. V autě tenkrát nebyl airbag a všechno chytil bezpečnostní pás, který mi rozlámal hrudní koš a způsobil mnohačetné zlomeniny obratlů, takže jsem skončil sešroubovaný v nemocnici s nepěknými vyhlídkami,“ vzpomíná.

Se členy vozíčkářského klubu se poprvé začal potkávat během rehabilitací. Příběhy některých z nich ho motivují dodnes.

Čtěte také

iROZHLAS

Z Olomouce do Vídně jen silou paží. Handicapovaný sportovec zvládl za šest dnů trasu šesti maratonů

„Tenkrát jsem tam byl v podstatě za simulanta, protože už jsem byl poměrně soběstačný a mohl jsem chodit o berlích,“ směje se. „Ale potkal jsem tam třeba holku, která spadla z koně a měla zlomenou páteř bez vyhlídek na to, že by dolní polovinou těla mohla ještě někdy hýbat. Její psychické naladění a pozitivní nálada byly neuvěřitelně inspirující, protože to, co musí vozíčkář překonávat každý den, je ve srovnání s jedním maratonem denně ještě o hodně víc.“

Aby překážky překonali, musí v sobě objevit velkou vnitřní sílu. Pomoc mohou hledat ve sportu, humoru nebo právě organizacích jako je Klub vozíčkářů, které jim pomohou s návratem zpět do aktivního života.

Kde nejvíc bolí extrémní maratonský běh? Jak na výpravu reagují Finové? A je reálné uběhnout celou trasu? Dozvíte se v záznamu celého rozhovoru. Ptá se Petr Vizina.