Kosatík: Bez Beneše by nebylo Československo a v roce 1938 naopak bylo. Nebyl rváč, Masaryk by řval

„Vzestupy a pády měl Beneš veliké a národ to sdílel s ním, protože s ním rezonoval. Některé jeho horší vlastnosti – třeba že se rád dělil o odpovědnost s jinými v situacích, kdy ji naopak měl nést – jsme převzali,“ usuzuje Kosatík, jehož kniha, zatím dostupná jen pro posluchače Českého rozhlasu Plus, přináší kritický portrét prezidenta, který nakonec popřel své vlastní hodnoty.

Čtěte také

Pavel Kosatík: O tom Benešovi. Kritický portrét prezidenta, který popřel svůj vlastní odkaz

Spisovatel naopak považuje za obdivuhodné Benešovy vlohy pro diplomacii. Byl prý zdatným řečníkem, vždy měl jasnou strategii a jednání s ním nabízela prostor pro kompromisy. Během setkání s dalšími státníky nehájil pouze zájmy Česka, ale i dalších partnerů.

Beneš vycházel z versailleského mírového systému založeného na garanci mírových řešení případných konfliktů, připomíná Kosatík. Proto podle něj na vyjednávání spoléhal i v případě německé agrese. 

Problém ale byl v tom, že Československu se nepodařilo přesvědčit ostatní partnery o ochotě bránit svou vlast, ani vytvořit dostatečně pevná mezinárodní spojenectví.

Čtěte také

Důsledky smlouvy se SSSR: Beneš sebe i ostatní přesvědčoval, že se Stalinovi dá věřit, míní historik

„On věřil, že to ujedná. Ale druhá strana, Hitler, ho prokoukl. Němci v roce 1938 vůbec nemobilizovali – ale prokoukli, že válčit se nebude,“ upozorňuje Kosatík. „To na chlapovi poznáte, že není rváč. Masaryk by řval: Jestli sem vlezete, tak vás to bude strašně bolet.“

Mnichovská dohoda se podle spisovatele nedá pochopit jen tím, co se na přímém jednání stalo. Důležité je podle něj sledovat, jak Beneš dělal politiku. „Hodně ignoroval sousedy,“ všímá si Kosatík a pokračuje:

„Třeba do Německa, se kterým jsme po celou meziválečnou dobu měli největší obchodní styky, nikdy nejel. Jenom jednou navštívil Berlín při zpáteční cestě z Londýna a Paříže. Zdůrazňoval, že tam je jako turista – sice vedl nějaké politické rozhovory, ale až tak hygienicky, prostě s tou zemí nedokázal komunikovat.“

Nejvyspělejší demokracie

Ačkoliv vznikly o Benešovi už desítky knih, Kosatík se na něj zaměřil proto, že ho fascinuje, jak je benešovské smýšlení v české společnosti pořád přítomné. Víc než ambiciózní masarykovská nátura.

Čtěte také

Chystal prezident Masaryk puč? Vždy odmítal být „demokratickým diktátorem“, míní historik

„Možná, že se příčiny proměňují. Ale to, že možná neodpovídáme úplně za svůj vlastní osud a že je to úkolem někoho jiného, pociťuji velice silně a často,“ hodnotí takzvanou českou povahu.

Patrné je to podle něj i v otázkách vlastenectví – zatímco kdysi představovalo nástroj k udržení vlastního státu, dnes je založené hlavně na symbolech a falešných sloganech odmítajících strategickou přípravu, včetně zbrojení.

„Československo byla nejvyspělejší demokracie na východ od Rýna. Pokud lidi v okolních zemích zajímala svoboda, lidská práva a chtěli se v životě svobodně realizovat, koukali k nám. Z tohoto hlediska byl stát demokraticky dobře vybavený,“ připomíná a doplňuje:

Čtěte také

Historik Majewski: Nebýt nacistické invaze, Československo by se proměnilo v regulérní fašistický stát

„Lidé si často představují, že Československo bylo koncipované jako nacionální stát, ale byl to stát ideový, progresivní. Masaryk a Beneš to chtěli dovést někam úplně jinam, na zadek to posadila domácí politika.“

Obdobné limity vidí Kosatík i dnes. Společnost je prý rozpolcená a plná konfliktu, srovnání a nenávisti. Aby obstála, bude muset najít shodu na základních tématech.

„Jsme strašně rozeštvaní i v tom elementárním pocitu, jak tuto společnost pojmenovat, aby to bylo vypovídající. Musíme si říct, co znamená to naše národně společenské my, kdo to všechno je, koho do toho integrujeme,“ uzavírá Kosatík. „Vlastenectví totiž znamená mít rád.“

Jaký je Benešův odkaz? Co je na něm překvapující? A jak by vypadalo čestné řešení mnichovské krize? Poslechněte si celý rozhovor. Ptá se Světlana Witowská.