Důsledky smlouvy se SSSR: Beneš sebe i ostatní přesvědčoval, že se Stalinovi dá věřit, míní historik

Přestože ono symbolické datum se váže k 25. únoru 1948, zřejmě to ale začalo mnohem dříve a svůj podíl si mohou přičíst také demokraté, včetně prezidenta Edvarda Beneše.

Druhá světová válka a rozbití Československa po pouhých dvaceti letech existence byly velkými ranami. Československá exilová vláda v Londýně v čele s exilovým prezidentem Edvardem Benešem měla za svůj hlavní cíl obnovení státu v předmnichovských hranicích.

Dvě palčivé otázky

Tzv. mnichovské trauma, podle některých spjaté se selháním demokratů, nás provází až do současnosti. Pozice „nebojujícího“ českého národa na nacisty okupovaném území nazvaném Protektorát Čechy a Morava se zásadně změnila po zabití protektora Reinharda Heydricha československými parašutisty v květnu 1942. Ještě ale nebylo vyhráno.

Edvard Beneš a Josif Vissarionovič Stalin během podepsání smlouvy o přátelství a spolupráci mezi ČSR a SSSR v Moskvě|foto:ČTK

Edvard Beneš hledal podporu pro své plány, kde mohl. Obrátil se také směrem k Sovětskému svazu a začala několikaměsíční příprava klíčové smlouvy mezi Československem a Sovětským svazem.

Podepsána měla být v Moskvě a host pořadu, právní historik Kamil Nedvědický, konstatuje: „Celá řada Benešových souputníků a spolupracovníků měla z Benešovy cesty do Moskvy obavy, že to znamená, že se československý exil jednoznačně obrací na Sovětský svaz a že to může vyvolat velké problémy vůči Britům a dalším spojencům. Bohužel toto ‚nenadšení‘ bylo pouze soukromé.“

A historik také vysvětluje, v jaké pozici byl roku 1943 Edvard Beneš v Londýně: „Byly to dvě palčivé otázky: první, že Britové se necítili vázáni hranicemi předmnichovského Československa, a také dávali jasně najevo, že nerespektují tezi Edvarda Beneše o jeho pokračujícím prezidentství.“

Vyhláška ministra

Vysvětlení, že v této nekomfortní situaci Edvard Beneš hledal spojence pro své plány, ale podle Nedvědického neobstojí. „Kořeny Benešovy propagace Sovětského svazu mají starší původ,“ říká a připomíná také, že Edvard Beneš se sám považoval za „politického vědce“ a s tím souviselo i přesvědčení, že za politicky vědecké je možno považovat to, co je pro něj výhodné.

Čtěte také

Edvard Beneš byl složitá osobnost žijící ve složité době. A měl často smůlu, hodnotí britský historik

Zcela stranou pak zůstal polský demokratický exil, ale i nezbytná ostražitost vůči Stalinovi a jeho slibům. Ba co víc, podle historika Nedvědického po podepsání dané Smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi ČSR a SSSR (bylo to 12. prosince 1943) „Beneš sebe i ostatní přesvědčoval, že se Stalinovi dá věřit“.

A přestože Beneš prostřednictvím rozhlasového vysílání přesvědčoval lid doma, že oni si sami po válce rozhodnou, jak bude země spravována, podepsal smlouvu s dobou trvání na dvacet let.

„Na první pohled smlouva nevypadá problematicky, dohoda se týká spojenectví ve válce vůči Německu, upravují se hospodářské vztahy a poválečná spolupráce. Základním problémem není obsah, ale to, zda měl Edvard Beneš právo uzavřít takovou smlouvu. A to neměl, včetně problému délky trvání této smlouvy, která tím zavazovala i další reprezentace,“ vysvětluje Nedvědický.

Čtěte také

Co si myslel Edvard Beneš? Jeho tajemník Eduard Táborský to možná věděl

Jistou ironií je, že tato smlouva nebyla československým parlamentem projednána a schválena ani po skončení války, skončila jako vyhláška ministra a po oněch dvaceti letech byla prodloužena opět ministerskou vyhláškou.

Na otázku, zda československo-sovětská smlouva z roku 1943 nezavlekla naši zemi do područí Moskvy, host pořadu historik Kamil Nedvědický odpovídá: „Podle mého názoru nezavlekla, protože byla jenom završením dlouholetého úsilí Edvarda Beneše a jeho stoupenců, spojit se se Sovětským svazem a vytvořit nové Československo, které bude spojencem a bude jakousi zemí nové, socializující demokracie.“

Poslechněte si celý pořad Jak to bylo doopravdy.