„Německou otázku musíme vylikvidovat.“ Benešův projev předznamenal odsun lidí z Československa
Druhá světová válka skončila, Německo prohrálo. Zatímco Češi a Slováci slavili svobodu, nad jejich německými krajany se začala stahovat mračna. Lidé v Československu většinou soudili, že soužití v jednom státě není nadále možné. Odsun Němců připravila už během války československá vláda v londýnském exilu. A začalo to projevem Edvarda Beneše, který v květnu 1945 prohlásil: „Německou otázku musíme v republice vylikvidovat.“
„Edvard Beneš počítal nejdřív s tím, že po válce bude vysídlena část německé menšiny. Ti, kteří se provinili,“ popisuje Hlasech paměti dokumentarista Adam Drda.
Čtěte také
„Pak se to ale z různých důvodů vystupňovalo. Mimo jiné i kvůli represím na českém obyvatelstvu v protektorátu po atentátu na Reinharda Heydricha. A nakonec z toho byl ten plán na kompletní vyhnání Němců. Ti lidé byli na základě kolektivní viny připraveni o všechno. Bez ohledu na to, jestli se něčím provinili, nebo ne,“ zdůrazňuje.
Erice Brinkmann bylo pět let, když sledovala, jak odcházejí její prarodiče. Vzpomíná, že dědeček svoje hospodářství miloval a před odchodem každou krávu pohladil a rozloučil se s nimi. Opuštěná zvířata, za kterými pak nikdo nechodil, nikdo se o ně nestaral, naříkala. Nářek zvířat a prázdná vesnice se navždy zapsala do paměti především Eričině starší sestře.
K narovnání vztahů s vyhnanými českými a moravskými Němci podle Adama Drdy po roce 1989 nedošlo.
„Česká republika nebyla schopná podat těm lidem smírnou ruku. A víc než 35 let po pádu komunismu už jsou ti, kteří vyhnání prožili, většinou mrtví. Myslím, že se něco promeškalo. A je to strašná škoda,“ dodává.
Nad osudem pohraničí se zamýšlí novinářka Lucie Korcová a dokumentarista Adam Drda v novém dílu Hlasů paměti. Poslechněte si celý pořad.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
