Dejvické divadlo i Husa na provázku mají atmosféru zvanou „stejné zákys“, přibližuje herec Teleky

18. únor 2026

Herec a tanečník Dominik Teleky je novou posilou hereckého souboru Dejvického divadla. Do Prahy přichází z brněnské Husy na provázku. „Je tam rodinná atmosféra. Na Provázku tomu kolega Honza Kolařík říká ‚stejné zákys‘,“ srovnává v pořadu Hovory Českého rozhlasu Plus své brněnské a pražské angažmá Teleky, který o sobě na instagramovém profilu píše, že je umělec, herec, šašek, trhač žil, trhač kulis, běžec, atlet duše, lední medvěd. 

Přezdívka trhač kulis prý vznikla už v době jeho studií na JAMU. „Já jsem byl v té době takový horkokrevný, rád jsem se do věcí trochu pokládal, a pak sem tam třeba letěla nějaká židle o zeď. Samozřejmě během hereckých cvičení, ne že bych přišel do třídy a začal prostě házet věcmi,“ vysvětluje.

Čtěte také

Nerad by o tom ale říkal, že se tím projevuje jeho východoslovenský temperament. „I když je pravda, že na východním Slovensku lidé projevují emoce malinko víc, věci prožívají intenzivněji,“ uznává.

„Teď už v mém okolí dlouho nic nelítalo,“ pokračuje. „Ale když už něco letí, tak pak ještě dlouho přemýšlím, jestli to nebylo moc, jestli jsem to nepřehnal, tu tenzi z toho zážitku si pak ještě nesu s sebou. Není to pro mě ventil.“

K čemu má naopak blízko, je folklorní tanec, kterému se věnuje od dětství. To mu také pomohlo, když se rozhodoval, co dělat po střední škole.

Čtěte také

„Hlásil jsem se na všechny herecké školy, které jsem znal, a nedostal jsem se nikam. Pak se objevil konkurz do vojenského uměleckého souboru Ondráš, kam mě vzali. Stal jsem se zaměstnancem Armády České republiky a tak nějak jsem přes ten Ondráš doskákal na JAMU,“ vypráví Teleky.

„Místo pušky vám dají do ruky valašku, ale jinak je to zaměstnání jako každé jiné. Máte pracovní dobu většinou zhruba osm hodin denně, třeba dvakrát týdně klasický tanec, dvakrát týdně jazzový, pak se takzvaně čistí repertoár, prochází se tance, které už umíte, pak se nacvičuje nový program a tak pořád dokola. S vojáky jsme měli společný jen prostor kasáren,“ přibližuje.

Do Dejvického divadla

Ivan Trojan o nových kolezích, kteří přichází do Dejvického divadla, pro týdeník Respekt řekl: „Když k nám přijde někdo nový, tak je to pro něj docela složité. Mám to docela vypočítané, že až po třech letech herec nebo herečka začne být v našem systému svobodný. Není jednoduché přijít na styl, způsob zkoušení a cítit se v tom přirozeně.“

Čtěte také

„Adaptace nebo změna v životě mi vždycky trvá hrozně dlouho, přiznává Teleky. Ostatně nikdy jsem tak velkou změnu jako teď ještě nezažil. To není jen změna působení, ale i změna města, změna bydliště, přesouvání rodiny.“

„S Ivanem Trojanem jsme se během zkoušení ještě nepotkali, ale mám takovou mini příhodu z letního soustředění, kde jsme začínali novou sezónu. Večer jsme posedávali u ohně, byla dobrá nálada a Ivan seděl naproti mně, díval se na mě, jak se dívám do ohně a řekl: ‚Tak co, Dominiku? Cítíš, ne? Tady je to jak na tom Provázku (v divadle Husa na provázku).‘ Já jsem se úplně zatetelil, protože vím přesně, co myslel,“ vzpomíná Dominik Teleky a přiznává, co má na obou souborech rád: 

„Je to taková ta rodinná atmosféra, ta flow. Na Provázku tomu kolega Honza Kolařík říká ‚stejné zákys‘. Něco takového tam v ovzduší bylo. A ta energie, kterou jsem tam (v Dejvickém divadle) zažíval, mě úplně vtáhla a cítil jsem se tam dobře.“

Jak v Dejvickém divadle probíhá zkoušení v angličtině? Co Dominik Teleky dělá, když si potřebuje odpočinout? A jaká je podle něj role herců ve veřejném prostoru? Poslechněte si celý díl pořadu Hovory Českého rozhlasu Plus. Audio je nahoře v článku.

autoři: Michael Rozsypal , fso
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.