„Já jsem zásadně proti vzpomínání,“ říkal Jan Werich. 100 let Osvobozeného divadla
Vtrhli do pražského divadelního života, „zmocnili“ se amatérské scény spolku Devětsil a brzy nebylo v Praze zajímavější divadlo než to, které provozovali dva zběhlí studenti práv. Sebeironický Jan Werich, i po letech vděční spolupracovníci a také poněkud nedosažitelný Jiří Voskovec. O tom všem přinášejí svědectví záznamy z archivu Českého rozhlasu.
Dvacátá léta minulého století znamenala převratnou změnu v chápání a prožívání moderního umění. Směry jako dadaismus, surrealismus nebo poetismus, ať už se odrážely v divadle, výtvarném umění, literatuře nebo filmu, se otevřeně stavěly proti dosavadním tradicím. Prim v tom hráli samozřejmě generace dospívající na troskách starého světa před první světovou válku.
Vest pocket revue
Na počátku roku 1926 vznikla v Praze nová divadelní scéna. Zpočátku hrála v malém nuselském divadélku Na Slupi a k jejím iniciátorům a vůdčím osobnostem patřili režiséři Jindřich Honzl a Jiří Frejka.
Vznik pozdějšího Werichova a Voskovcova (a později Ježkova) Osvobozeného divadla se ale datuje až 19. dubnem 1927, kdy se v dnešním Divadle Na Prádle – tehdejší Umělecké besedě na Malé straně – odehrála slavná premiéra Vest pocket revue.
Oběma hlavním protagonistům bylo pouhých 22 let a i když mělo jít o taškařici na jedno použití, hra se nakonec dočkala víc než 200 repríz. V počátcích se představení účastnil i herec Václav Trégl, tehdy překvapivě jako osvětlovač. A nedopadlo to úplně podle jeho představ. Poté, co se mu podařilo v celém sále vyhodit pojistky, dostal „na minutu“ padáka… Alespoň tak to líčil v roce 1969 své kolegyni ze slavného souboru Osvobozených Haně Vítové.
Dopisy přes oceán
Osobnosti spjaté s Osvobozeným divadlem jsou pochopitelně v rozhlasovém archivu uchované různou měrou. Nejvíc samozřejmě chybí vzpomínky samotného Jiřího Voskovce, který se prakticky od únorového puče roku 1948 v Československu už nikdy neobjevil. Veškerá komunikace na lince V + W se od té doby odehrávala v dopisech nebo vzácně skrz občasná setkání tu ve Vídni, tu v New Yorku.
V průběhu 60. let byly učiněny jisté pokusy zaznamenávat „dialogy“ V + W, ale to se nedalo dělat jinak než posíláním magnetofonových pásků přes oceán. Touto cestou se nejspíš do Prahy dostala i vzácná Voskovcova vzpomínka, jakési přáním k Werichovým narozeninám v roce 1965.
Udělal to stejně „shazovačným“ způsobem, jako by to udělalo jeho pražské dvojče: „Jestli jsme kdy já a Werich začali na nějaké programové základně, tak to byl zavilý odpor k jubileům, výročím, vlajkoslávám, fáborům a korouhvím… Když je někomu šedesát, tak to není pocta, to je nedopatření!“
Proti vzpomínání
Ze vzpomínek Jana Wericha natočených pro rozhlas v průběhu 60. let dodnes zaujme šestidílný cyklus rozhovorů s Miroslavem Horníčkem z roku 1966 a také střihový pořad z jara 1968, kde Jan Werich se svou typickou ironií hned na začátku odkáže žánr hereckého vzpomínání a „národního umělectví“ do patřičných mezí:
„Já jsem zásadně proti vzpomínání. Je dobře, když se lidi sejdou a povídají si o tom, jak to bylo fajn, když něco dělali. Ale povídání masám o tom, jak to bylo… To nemám rád.“
Werichova reflexe života a divadla prostě vždy oscilovala mezi hrdostí na to, co s Voskovcem a dalšími nesčetnými spolupracovníci dokázali, a tendencí shazovat sám sebe z podstavce sochy národního komika jako nedej bůh jakési instituce moudrosti, přestože se v tomto postavení chtě nechtě ocitl.
Ale přesto pro něj (i Jiřího Voskovce) platilo: „Když se vám to líbí, tak si to poslouchejte a hrajte. A jestli vám to nemá co říct – nedá se nic dělat.“
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
