Chystal prezident Masaryk puč? Vždy odmítal být „demokratickým diktátorem“, míní historik
Bylo to pár let po vzniku republiky, kdy se demokracie v Československu ocitla v krizi. Snažili se toho využít i nastupující fašisté, pod vlajkou nacionalismu namířeného jak proti německým, tak židovským spoluobčanům. Řešení na demokratickém půdorysu nejsou jednoduchá, možná o to svůdnější bývá volání po vládě „pevné ruky“. Ovšem jak už to bývá, ta lehká a zdánlivě jednoduchá řešení vlastně neexistují.
Silnou pozici uvnitř státu měl tehdejší prezident T. G. Masaryk, který byl jednoznačným stoupencem demokracie a s ní spojené individuální odpovědnosti. Přesto právě jemu bývá připisováno údajné chystání puče, který měl tehdejší politické zákruty vyřešit.
Kritický intelektualismus ustupuje
Prezident Masaryk po celou svou akademickou dráhu dokázal na události nahlížet kriticky a stejně tak se neobával s těmito postoji veřejně vystupovat. Dalo by se říci, že dokázal jít „proti všem“. Prezidentský mandát ho ovšem postavil do zcela jiné role, jak vysvětluje host pořadu historik Jakub Rákosník:
„Rád by v tom pokračoval, nicméně velmi záhy ho vůdci politických stran vyvedli z tohoto očekávání. On to dál dělal, ale buď prostřednictvím svých novinářských sympatizantů, anebo psal sám, anonymně, ale kritický intelektualismus – tak, jak ho známe z konce 19. století, ustupuje do pozadí.“
Československo se po volbách roku 1925 dostalo do patové situace, která podle historika přinesla rozčarování z fungování demokracie. „To bylo široce sdílené jak v prezidentském prostředí, tak v politických kruzích,“ říká Rákosník a vysvětluje:
„Problém spočíval v tom, že by po volbách nebylo těžké obnovit původní koalici, přestože Pětka ztratila v Parlamentu většinu. Přizvali živnostenskou stranu, takže mohli pokračovat. Ale ty strany si vzájemně nadělaly tolik naschválů, že spolu nebyly schopny kooperovat.“
Úřednická vláda
Výsledkem pak bylo, že premiér Švehla předal prezidentu svou demisi a nastupuje druhá úřednická vláda Jana Černého. Odpovědnost za tehdejší situaci měly také politické strany, které podle Rákosníka patřily k velmi kritizovaným, i kvůli velmi vysoké míře korupce.
Jak z toho ven? Řešení byla složitá a objevilo se nebezpečí pro novou parlamentní demokracii, a tím byl fašismus.
„Fašisté budili pozornost a jisté obavy, protože roztroušené skupiny se spojily do Národní obce fašistické. A slibují vládu silné ruky, akceschopnost oproti těžkopádné demokracii, a to bylo tehdy lákavé. Zdánlivá líbivost manažerského stylu, v tom byla svůdnost,“ popisuje historik.
Netrvalo dlouho a objevily se informace, že se chystá puč, a byla zmiňována jména generála RadoIy Gajdy a politika národních socialistů Jiřího Stříbrného – ano, byl to jeden z tzv. mužů 28. října 1918.
Silná pozice
Informace se dostávaly také na Hrad. Pozice prezidenta byla mimořádně silná, a tak podle slov Jakuba Rákosníka právě on „mohl být přirozeným kandidátem na demokratického diktátora – byť je to kontradikce pojmu, ale on to vždy odmítal. Budoucnost státu navíc spojoval s Edvardem Benešem jako svým nástupcem.“
Jiří Stříbrný byl nakonec jako politik takřka zlikvidován a konec Gajdovy generálské dráhy ho pak přivedl až k fašistům. Prvorepubliková demokracie dokázala z této krize nalézt východisko, přestože další obtížné události na ni v budoucnu čekaly.
Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy – zda prezident Masaryk chystal puč, pak host pořadu historik Jakub Rákosník odpovídá:
„Nechystal, zároveň rok 1926 můžeme pro československou demokracii brát jako přelomový: poprvé se podařilo postavit koalici pravicových stran bez socialistů a hlavně se podařilo do vlády získat představitele německých stran.“
Poslechněte si celý pořad Jak to bylo doopravdy.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
