Karel Hvížďala

S mírnou nadsázkou lze tvrdit, že ze všech krizí, které nás ohrožují, je asi nejhorší krize sémantická. Tedy krize významů slov a frází.

Již před několika lety jsem pro tuto stanici psal o třetím čtení pamětí Vítězslava Nezvala Z mého života.

Podle agentury Median u nás letos klesl historicky na nejnižší úroveň zájem o volby. Přitom ještě před dvěma lety chtělo jít k volbám skoro 80 procent dotázaných.

Před čtyřiceti lety obdržel Milan Kundera Jeruzalémskou cenu za svobodu jednotlivce ve společnosti a při té příležitostí přednesl projev s názvem Román a Evropa.

Jamese Davida Vance, viceprezidenta Spojených států, označil Donald Trump za hlavního kandidáta na příštího prezidenta.

„Zavíráme oči před tím, co bylo a je evidentní: STRACH. Ten byl tou základní příčinou vítězství  normalizace...,“ napsal po srpnu 1968 historik Jan Tesař.

„Nebe je rozbouřeno, hvězdy prší, lučištníci zmateně pobíhají, kosti nebeského lva se třesou,“ to jsou verše starých Egypťanů, které citoval Josef Topol.

„Co je to láska,“ optala se mě Marie u farského rybníka v Lutové, když jsme tam seděli na bobku a pozorovali listy rákosí, které se ve větru natočily jako korouhvičky.

„Neplačte – neteskněte moc – je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím zase do polí a luk.

Po volbách v roce 1948 ve Finsku se prosovětská představitelka Kuusinenová dopustila chyby. Řekla, že „Finsko je na československé cestě“. Reakce přišla  okamžitě.