Karel Hvížďala: Josef Sudek, fotograf ticha
„Jóžo, ty v tom svém šeru pořád hledáš nějaké zázraky. Ty ty věci netiskneš, ty je tou svou komorou přímo zaklínáš.“
„Ale jdi, Franto, jaképak zaklínání. Všechno už tu je. Já jenom čekám. Světlo si dělá, co chce, a člověk musí mít trpělivost. Když spěcháš, neuvidíš nic. Já musím počkat, až ta sklenice na stole začne mluvit sama.“
To je rekonstrukce rozhovoru malíře Františka Tichého s jeho přítelem fotografem Josefem Sudkem z půlky 50. let v jeho ateliéru v Praze ve vnitrobloku Na Újezdě 30. A právě tam v roce 1927 založil Sudek společně s avantgardními fotografy Jaromírem Funkem a Adolfem Schneebergerem společný ateliér, který však dlouho nevydržel.
Brzy se na domě objevil firemní štít s nápisem Umělecká fotografie – JOSEF SUDEK. Ze Sudka se stal profesionální fotograf a živil se dětskými portréty a svatebními fotografiemi. Nemusel ale u toho zůstat dlouho: v roce 1928 se domluvil s Emanuelem Fryntou a začal se zabývat pro Družstevní práci reklamní fotografii.
Generace umělců
A opět měl štěstí, protože se tam setkal s prvotřídním typografem Ladislavem Sutnarem. A díky své citlivosti a přátelství s mnoha dalšími umělci, jako byli malíř Emil Filla či architekt Otto Rothmayer, se mu brzy podařilo ve svých zátiších či aranžovaných předmětech nacházet magičnost či zahalená tajemství často připomínající abstraktní šifry.
A protože byl milovníkem klasické hudby, scházely se v jeho ateliéru každé úterý generace mladých umělců: mě tam zavedl kolega Jaroslav Pacovský a dodnes na ten večer nezapomenu.
V ateliéru bylo šero a všude byl neobyčejný nepořádek: pamatuji se na stůl plný zmačkaných papírů, když si tam chtěl někdo položit skleničku či hrnek s čajem, musel opatrně papíry odsunout. Sudek obsluhoval gramofon a pouštěl hlavně Bacha, Martinů, Vivaldiho a Janáčka. Atmosféra měla v sobě něco slavnostního: Sám Sudek skoro nemluvil.
Těsně po válce se právě na některé jeho hudební seanci objevila mladá americká fotografka Sonja Bullaaty, která se stala jeho žačkou. A byla to právě ona, která mu v roce 1971 uspořádala první výstavu ve Spojených státech.
Nekrolog od Seiferta
V té době už měl za sebou řadu publikací, jako například Procházka po kouzelné zahrádce, V šeru chrámu, Topografie sutin a Vzpomínky. V roce 1956, k šedesátinám, vyšla jeho první velká monografie, kterou upravil František Tichý a textem doprovodil nakladatel Jan Řezáč.
Celkem za jeho života vyšlo asi 25 knih s jeho fotografiemi. Sudkova tvorba se uzavřela k jeho osmdesátinám v roce 1974. Zemřel 15. září, nekrolog napsal jeho přítel Jaroslav Seifert. Josef Sudek byl fotografem ticha, které má v každé době své tajemství, proto je jeho dílo živým zdrojem inspirace pro další generace i dnes.
Součástí fotografické aukce nazvané Moderní vize v New Yorku, která se konala pár let před letošním 130. výročí jeho narození a dnešním 50. výročí jeho úmrtí, bylo i šestnáct Sudkových fotografií: prodaly se za 245 tisíc dolarů.
Autor je publicista
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
