Nežádoucí migrace? Československo přijímalo imigranty od svého vzniku, dokonce i po únoru 1948

Odsun Němců z Brna na historickém snímku.
Odsun Němců z Brna na historickém snímku.

Téma imigrace je v současném veřejném prostoru frekventované, ostatně je trvale přítomno také v nejvyšších politických patrech a nese sebou řady diskuzí, polopravd i mýtů. Pohled do historie Československa může být pro některé překvapivý, protože od počátku vzniku státu po celá další desetiletí náš stát přijímal imigranty.

Byli z různých států, ale jedno měli společné: byli to lidé pronásledovaní z politických důvodů, jejich životy byly ohroženy a Československo pro ně bylo záchranou.

Imigrace ve 20. a 30. letech

Hned po vzniku Československa přicházeli imigranti z Ruska, jak píše historička Anastázie Kopřivová: „Na začátku 20. let 20. století, v rámci tzv. Ruské pomocné akce, přijala mladá Československá republika několikatisícovou vlnu ruských emigrantů, kteří po Říjnové revoluci a po porážce bílých vojsk uprchli ze své vlasti. Většinou to byli mladí muži a chlapci, kteří prošli první světovou a občanskou válkou.“

Malíř Oskar Kokoschka ve svém pražském ateliéru (1936)

Host pořadu historik Michal Stehlík k tomu uvádí: „Věnovala se tomu celá státní správa, osobně i Masaryk dával stipendia.“

Další vlnou byli lidé přicházející ve 2. polovině 30. let. „To je odchod z jiného důvodu, blíží se nebezpečí z Německa a v Rakousku byl fašismus rakouského střihu. Likvidoval vše tzv. nalevo a také tam byl přítomen antisemitismus,“ popisuje Stehlík

Jedním z tehdejších imigrantů byl malíř Oskar Kokoschka, který posléze vzpomínal: „Prahu jsem měl rád. Jako kdysi po pustošivé třicetileté válce byla Praha opět kosmopolitním centrem, kde si dávala dostaveníčko celá Evropa.“ Mezi imigranty najdeme také spisovatele Thomase Manna, který rovněž získává československé domovské právo. Tehdejší Československo „bylo ostrůvkem demokracie, což bylo od politického vedení vskutku velmi odvážné. Ale i tehdy to vyvolalo vnitřní problémy,“ konstatuje Michal Stehlík.

Migrace po Únoru

Období protektorátu znamenalo likvidaci československých Židů, po válce pak přišel odsun několika milionů Němců, ztráta Podkarpatské Rusi a během několika let se zcela proměnila etnická mapa státu. „Je to zcela nová situace, se kterou se vstupuje do poválečného období,“ říká Michal Stehlík.

Rozhodla o odsunu Němců z Československa po válce Postupimská konference?

Transport vysídlených českých Němců po druhé světové válce

V prvorepublikovém Československu žily přinejmenším tři národy, jak uváděl historik Josef Pekař. Měl na mysli Čechy, Slováky a Němce, kterých byly zhruba 3 milióny. Období 2. světové války, krutých let nacistické nadvlády a Protektorátu Čechy a Morava přinesly zásadní změny i v této oblasti. Strach a skepse ovládly nejen Československo a jedním z důsledků byl požadavek, aby na našem území dále němečtí obyvatelé nežili.

Únorový puč v roce 1948, kdy tisíce lidí prchaly za hranice do demokratického světa, změnil postavení státu i v mezinárodních vztazích. Do Československa se ale opět dostávají imigranti, například z Jugoslávie. Souviselo to s tamní vnitropolitickou situací, kde se Titovo vedení státu dostalo do konfliktu se stalinským Sovětským svazem. A imigranti jsou „kovaní stalinističtí komunisté“.

Ale nebyla to jediná skupina, jak ve studii Soudruzi, nebo vetřelci? píše historik Ondřej Vojtěchovský: „Jugoslávci patřily k jedné ze skupin politických emigrantů, vedle nich se pod ochranu KSČ uchýlily tisíce uprchlíků z Řecka zmítaného občanskou válkou a v počtu srovnatelném s Jugoslávci i španělští a italští komunisté. (…) Mimo tyto větší skupiny přicházeli i jednotlivci z dalších zemí, kde jim za komunistické aktivity hrozily represe: Francouzi, Britové, Američané a další.“

Kde pramení nesnášenlivost?

„Emigranti, kteří po roce 1948 do Československa přicházeli, byli v obtížných situacích. Do značné míry byli vystaveni libovůli státních i stranických orgánů, u nichž se svářela internacionalistická ideologická průprava s žhavě prožívaným československým nacionalismem, přičemž ten zpravidla vítězil,“ dodává Vojtěchovský.

doc. PhDr. Michal Stehlík, Ph.D.

V této souvislosti je jistě přinejmenším žádoucí připomenout si ty naše spoluobčany, kteří se vydávali na druhou stranu hranic. Příběhy šťastnější, méně šťastné, někdy i tragické, také patří k naší historii a souvisí s vnímáním naší identity. A připomenout je třeba také chování států, kteří našim spoluobčanům – pro ně imigrantům – poskytly zázemí, naději a nový domov.

„Československo v několika vlnách přijímalo občany – imigranty, kteří měli problémy ve svých vlastních zemích. Zároveň se, zvláště po roce 1948, naše země stává etnicky hodně homogenní a možná, že ta nesnášenlivost, neschopnost porovnat se s jinakostí, má kořeny právě v této době,“ konstatuje host pořadu Michal Stehlík.

Pořad Československo nepřijímalo emigranty?! z cyklu Jak to bylo doopravdy připravila a slovem provázela Ivana Chmel Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem je historik Michal Stehlík.

       

Spustit audio

Související