Netopýří mykóza na vzestupu

V Severní Americe tato nemoc ohrožuje netopýry velmi citelně. Odhaduje se, že za poslední tři roky tam na zmíněnou infekci zahynulo už 1,5 milionů netopýrů.

Je to vážný problém. Z některých tamních oblastí by netopýři prý mohli zcela vymizel. U nás naštěstí zatím vědci nezaznamenali jediný případ, že by na syndrom bílého čenichu naši netopýři umírali. Čím to? Když vědci po loňské zimě prohlédli několik tisíc fotografií ze zimovišť, které udělali už v předchozích letech, zjistili, že naši netopýři měli toto houbové onemocnění prokazatelně už v roce 1995. To je ale dávno předtím, než se nemoc objevila ve Spojených státech. Přitom u nás netopýři hromadně neumírali. Původce nemoci, mikroskopická plíseň Geomyces destructans patří do stejné rodiny jako jedna z nejběžnějších hub na zeměkouli, Geomyces pannorum, je to nejběžnější houba severní polokoule a její spory létají všude kolem nás. Proč je najednou tato houba schopná likvidovat celé populace netopýrů, to je předmětem intenzivního výzkumu.

Tým odborníků pod vedením Natálie Martínkové z Ústavu biologie obratlovců AV v Brně a Ivana Horáčka z Přírodovědecké fakulty UK v Praze odhaduje, že touto houbou, spojovanou s tzv. syndromem bílého nosu, může být postižena i více než desetina našich netopýrů. Profesor Ivan Horáček nám prozradil více podrobností o tomto onemocnění.
Na jaře jsme kontrolovali každý týden několik lokalit a pozorovali, co se s těmi napadenými netopýry děje. Výsledek pozorování byl, že netopýři jsou působením této houby rozrušeni, nicméně při probuzení si okamžitě houbový pokryv setřou. A koncem sezony, kdy už se tato událost přihodila všem nakaženým netopýrům, už v zásadě ten bílý houbový porost prakticky nenacházíme. Ale co nacházíme jsou otevřené léze, hnisavá místa, především na boltcích. To je to, co netopýry zřejmě neobyčejně irituje a nutí je to probouzet se.

Logo|foto:Český rozhlas

Zvířata přitom nemoc trápí až v poslední třetině zimování. Zjistilo se totiž, že tou dobou je jejich hlavní imunitní obrana, lymfocyty, skryta v mízních uzlinách a ne v tělním oběhu. Houbě se tak vlastně nemá kdo postavit na odpor. Na celé nemoci je zvláštní právě a jen to, že netopýry trápí pouze těmi boláky. Netopýra svrbí ucho a tak dlouho létá, až vyčerpá veškeré své tukové zásoby a zahyne. Paradoxem je, že sama houba je v podstatě neškodná.
Ta houba skutečně nezabíjí, přes obrovské zkoumání nebyla zjištěna v žádném vnitřním orgánu.

Přesto v Severní Americe syndrom bílých nosů decimuje miliony netopýrů a u nás zatím nic. To je zřejmě tím, že u nás byla houba rozšířena mnohem dřív a netopýři si už na ni zvykli. Proto asi u nás také nezimují v tak velkých společenstvích jako v Americe.
Ještě máme jedno nepřímé vysvětlení. Zajímavou věcí je, že vůbec nejhojnějším druhem ve fosilních pozůstatcích v jeskyních je netopýr velkouchý. A ve starším holocénu anebo i v pleistocénních interglaciálech či v pliocénu nacházíme velice početné akumulace, v jedné vrstvě to může být i třeba tisíc netopýrů, které nelze jinak vysvětlit, než že muselo dojít k nějakému masovému lokálnímu vymírání. No a takové působení infekce tohoto typu by mohlo vysvětlit akumulaci těchto pozůstatků a také fakt, že dotyčný netopýr velkouchý dneska v jeskyních prakticky vůbec nezimuje. Většina jeho populace změnila úplně úkrytovou strategii, zimuje zřejmě ve stromech nebo ve skalních škvírách a není bez zajímavosti, že právě tento druh má největší boltce, které tvoří ideální substrát pro houbu. Může udělat velké léze nebo puchýře, kde může dočasně vegetovat, než se netopýr zahřeje na patřičnou teplotu. Při letošním zimním screeningu kontrolujeme asi 800 lokalit a zhruba 100 tisíc netopýrů. Za zimu vždy potkáváme asi 10 jedinců netopýra velkouchého a v letošním screeningu 2 z těchto10 byli pozitivní na tu infekci této houby.

Podle profesora Horáčka u nás nebude mít „syndrom bílých nosů“ na netopýry tak drastický dopad jako na severu Ameriky, už proto, že tam mají netopýři jiné hnízdní zvyklosti, kterých houba velmi dobře využívá.
V Americe většina druhů zimuje v několika málo jeskyních v obrovských agregacích, které mají desetitisíce kusů. To zimování ve velkých agregacích má pro netopýry jednu zásadní přednost, a to že uvnitř kolonie nemusejí netopýři prakticky vydávat žádnou energii na dorovnávání teploty a vyvažování metabolických parametrů, které je nutno při úspěšném zimování držet ve velice úzké rovině. Zde se to děje setrvačností s poměry celé skupiny desetitisíců netopýrů, kteří se sejdou na jednom místě a svým kontaktem udržují stálou teplotu. To je ideální strategie pro úsporu energie a optimální zimování, ovšem jen tehdy, pakliže je možné zimování provést tak, že na podzim netopýři přiletí, zařadí se do tohoto agregátu a celou zimu takřka bez přerušení spí. Pakliže se v takové sestavě objeví desítky nebo stovky zvířat, které se průběžně budí, drbou a snaží se nějak zbavit té houby, tak velice rychle se probudí celá masa těch desetitisíců netopýrů, kteří pak mají chaotické chování. Část netopýrů vyletí v zimě ven a může to mít nepříznivé důsledky. Hlavní zádrhel je v tom, že probouzení a rušení celé agregace je v zásadě permanentní, probíhá vlastně celou druhou polovinu zimy. Většina z těch netopýrů, kteří uhynuli a byli vyšetřování na syndrom bílého nosu, zemřela na naprosté vyčerpání tukových zásob. Problém amerických netopýrů je, že ta zvířata neznají jinou alternativu. Po statisíce let místní populace zimuje v jedné jeskyni a netopýři nedokáží tu situaci zvládnout jinak. Jak se postupně budí, tak tímto kaskádovým efektem dojde k tomu, že netopýři buď hynou na místě na naprosté vyčerpání energetických zásob anebo, když se pokoušejí zimovat někde v okolí jeskyně, najdou místa, která jsou pro zimování nevhodná. Takže se vystavují omrzlinám, přidají se nějaké sekundární bakteriální infekce a netopýři pak hynou vlivem vyčerpání a vlivem působení nespecifických patogenů typu běžných bakterií.

Logo|foto:Český rozhlas

Dodejme ještě, že naši zoologové nechtějí nic nechat náhodě a hodlají letos v zimě vystříkat některá zimoviště netopýrů ekologickými přípravky na ničení hub.