Nepravděpodobný génius Jaroslav Hašek měl matematickou paměť. Svého Švejka nosil celou dobu v hlavě

„Netvařte se tak blbě!” 
„Já si nemohu pomoct,” odpověděl vážně Švejk. „Já jsem byl na vojně superarbitrován pro blbost a prohlášen ouředně zvláštní komisí za blba. Já jsem ouřední blb.”

Dialog českého vojáka Josefa Švejka a policejního rady zastupujícího při vypuknutí první světové války jednu z největších mocností na světě. Když máte mluvit o Jaroslavu Haškovi, těžko se Švejkovi vyhnout.

Spisovatel Jaroslav Hašek se skupinou E. A .Longena|foto:Profimedia

To potvrzuje také profesor Pavel Janoušek z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky. 

„Švejk je typ, který se dostal na úroveň Cervantesova Dona Quijota nebo Anny Kareniny. Je prostě na úrovni takových postav, které opouštějí původní dílo a žijí si vlastním životem. Platí to nejenom u nás v českém kontextu, ale také na mezinárodní úrovni.”

Pro intimnější, méně akademický, obrázek zřejmě nejpřekládanějšího českého autora jsme zamířili na Vysočinu.

Lipnice nad Sázavou má něco přes 640 obyvatel. Nicméně co se českého kulturního a literárního povědomí týče, boxuje Lipnice, obrazně řečeno, vysoko nad svojí obyvatelskou váhovou kategorií.

Lipnice, pomník, Jaroslav Hašek|foto:Eva Odstrčilová

Jaroslava Haška sem přivedl jeho přítel, malíř Jaroslav Panuška. Podle spisovatelova pravnuka Martina Haška, to ale nebyla tak úplně náhoda.

Je pravděpodobné, že byl Jaroslav Hašek na Lipnici za pomoci přátel takříkajíc „uklizený“.

Kvůli odchodu z československých legií a prokazatelné službě v Rudé armádě po první světové válce totiž měl v Praze své nepřátele.

„Legionáři to cítili jako velkou zradu a vydali na něj zatykač. Kdyby ho tam na Sibiři někde našli a dopadli, pravděpodobně by ho zastřelili. Když se na sklonku roku 1920 vrátil do Prahy, neměl to lehké. Legionáři, kteří ho znali, přešli na druhý chodník, aby ho nemuseli zdravit. Kdyby ho potkali někde v hospodě při pijatice, mohlo by dojít i k násilí.“

Švejka nosil v hlavě

Podle Martina Haška je tak docela dobře možné, že na jeho praděda přátelé, jak se říká, „ušili boudu“.

Jaroslav Panuška, mimochodem výborný malíř, ho na nádraží v Těšnově pozval na Lipnici, a tak začala poslední fáze Haškova života.

Ve stínu prastarého hradu stihl nadiktovat první dva díly Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války. Pracoval přitom v hostinci, kde dnes jeho potomci provozují penzion a restauraci.

Rudolf Hrušínský jako dobrý voják Švejk|foto:Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie

Našel si písaře Klementa Štěpánka, syna místního četníka, který byl slušně vzdělaný a uměl těsnopis.

Jemu přímo nad pivem mezi klábosením s jinými hosty Švejka diktoval. Přímo na místě mi spisovatelův pravnuk Martin popisuje styl jeho práce: „Měl geniální matematickou paměť, nosil Švejka od začátku do konce v hlavě a musel vědět, kam příběh posune. To, co napsal, posílal do Prahy nakladateli Adolfu Synkovi, který ho publikoval na pokračování.“

Jaroslav Hašek posílal z Lipnice také povídky. I přes prokazatelně bohémský životní styl dokázal zjevně vydělávat slušné peníze.

Na Lipnici si za ně pár měsíců před smrtí pořídil domek, kde o něj pečovala do poslední chvíle druhá manželka Šura.

Zemřel ve věku nedožitých 40 let oficiálně na ochrnutí srdce. Srdeční vadou ale trpěl od dětství, měl zakrnělou štítnou žlázu a v době pobytu na Lipnici měl i silnou obezitu. 

V pořadu Historie Plus si můžete mimo jiné poslechnout, jak to s Haškovou politickou orientací skutečně bylo, že jeho přítel, malíř a ilustrátor Josef Lada dodal Švejkově postavě idylický rozměr a další podrobnosti z poslední fáze spisovatelova života. (Repríza z ledna 2023.)