Locarno 1925: Snaha o německo-francouzské usmíření, ale i nejistota na východě

V roce 1925 v Locarnu se výmarské Německo podpisem Rýnského garančního paktu zavázalo garantovat své západní hranice s Francií a Belgií. Bohužel nikoli ty východní – s Polskem a Československem. Byla to jakási tečka za Versailleským mírem, po níž nastala v Evropě krátká éra optimismu a nadějí.

Teprve časem vyvstala otázka – bylo Locarno historickým úspěchem pro mír a stabilitu v Evropě, nebo naopak špatně nastavenou výhybkou vlaku, který měl Evropu dovézt k míru a bezpečí?

Výbušná inflace a rozvrat v Německu

Abychom pochopili Locarno, je třeba se vrátit do prvních poválečných let. Doba byla dramatická, a v Německu zvlášť. Španělská chřipka, pokusy o komunistický i nacionálně socialistický převrat zapříčiněný i neschopností země splácet zničující válečné reparace.

Čtěte také

V kritickém roce 1938 šlo na obranu až 21 procent HDP. Ne všichni tehdejší politici s tím ale souhlasili, vysvětluje historik

V důsledku toho pak v letech 1922–1923 nehorázné tištění peněz, nevyhnutelně mířící do spirály hyperinflace provázené nepředstavitelnou bídou.

Versailleský mír byl pro Německo jako viníka války extrémně tvrdý a první polovina 20. let ukázala, jak daleko nechají někdy politické elity dojít neúnosnou situaci, se kterou si obyčejný člověk nemá šanci poradit.

Gustav Stresemann – zachránce i pragmatik

Ale přinejmenším jeden německý politik pochopil, že to takhle dál nejde. Byl to Gustav Stresemann, zvolený kancléřem v srpnu 1923. V říjnu téhož roku pomocí zmocňovacího zákona provedl měnovou reformu, zrušil papírové bankovky a nahradil je novou markou, takzvanou rentovou. V poměru jeden bilion ku jedné, to jen tak pro představu… Nový kancléř také dohodl s Francouzi i postupný odchod okupačních vojsk z Porůří.

Do Locarna v roce 1925 přijíždí Stresemann ve funkci ministra zahraničí. Jeho záměrem bylo dostat Německo z izolace, dovolit mu hospodářsky dýchat, zmírnit válečné reparace a dostat francouzské a belgické okupační jednotky z Porýní.

To vše se mu podařilo, za přislib garance západních hranic Německa. Ty východní ovšem Německo garantovat odmítlo, s perspektivou budoucí mírové revize, která nemusí nastat hned. Šlo především o velké německé menšiny v poválečném Polsku a Československu.

Východ hrál druhou ligu

Velká diplomatická hra rozehraná na podzim 1925 patřila především třem velkým hráčům – Německu, dále Francii reprezentované ministrem zahraničí Aristidem Briandem a Velké Británii, za kterou smlouvy podepisoval ministr zahraničí s pro nás „podezřelým“ příjmením Austen Chamberlain – byl to nevlastní bratr budoucího britského premiéra z dob Mnichova.

Čtěte také

Hjalmar Schacht se nacistům smál, zároveň jim ale sloužil

Trochu stranou stáli zástupci Polska a Československa, ministři zahraničí Aleksander Józef Skrzyński a Edvard Beneš. Oba byli přizváni k jednacímu stolu až na závěr konference, kdy se jednalo o garancích východních hranic Německa, a obě země se musely spokojit s takzvanými arbitrážními dohodami, které v případě územních sporů ukládaly nově vzniklé Společnosti národů v Ženevě situaci řešit smírnou cestou.

Francouzsko-německé usmíření? Snaha byla… 

Duch Locarna, které ve své době přineslo tolik žádoucí německo-francouzsko-belgické usmíření, ztroskotal především na důsledcích světové hospodářské krize z přelomu 20. a 30. let, která rozvrátila Německo a svým způsobem i Československo, a to ve chvíli, kdy se ve 2. polovině 20. let tak tak dařilo stabilizovat Výmarskou republiku a nastolit prosperitu trvající pouhých několik let.

Ve chvíli, kdy se v Německu klasický nacionalismus starého střihu překlopil do šovinismu, antisemitismu a agresivních snah o revizi hranic v Evropě, byly jakékoli pokusy o mírový pořádek v Evropě hozeny za hlavu. Německo znovu nastoupilo cestu k válce, za bezmocného přihlížení vítězů té poslední.

Čtěte také

Pohled na Mnichovský diktát z druhé strany

Pro nás jako by se naplnila slova, která napsal v soukromém dopise Gustav Stresemann na okraj locarnské konference: „Pánové Beneš a Skrzyński museli sedět ve vedlejší místnosti, dokud jsme je nepustili dovnitř. Tak dopadly státy dosud všemožně hýčkané, protože se staly služebníky druhých, a jež se nechají padnout v okamžiku, kdy se uvěří, že by bylo možné dorozumět se s Německem.“

Stresemann měl svým způsobem pravdu: Československo se skutečně nechalo padnout v okamžiku, kdy v září 1938 na Západě panovala ničím nepodložená naděje, že se lze dohodnout s nacistickým Německem. Byť by si zřejmě nepřál „vyrovnání“ s východními sousedy tak, jak ho předvedl Adolf Hitler. Mimochodem, pádu Výmarské republiky a nástupu nacismu se Stresemann nedožil. Umírá začátkem října 1929, přesně čtyři týdny před Černým pátkem na newyorské burze…

Hosty tohoto vydání Historie Plus jsou historici Jakub Rákosník z Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK a historik a redaktor Hospodářských novin Ondřej Houska. Poslechněte si celý pořad!