Nacistické bestie. Příběh čtyř krutých dozorkyň z koncentračních táborů
Nacistická „sadistka ze Stutthofu“ Herta Botheová a „čubka z Buchenwaldu“ Ilse Kochová
Ve vzácném rozhovoru v roce 2004 řekla někdejší dozorkyně z několika koncentračních táborů Herta Botheová, přezdívaná „sadistka ze Stutthofu“, že si nemyslí, že by dělala chyby. Botheová přitom vězenkyně mlátila dřevěnou tyčí a střílela po nich pistolí... Výmluvnou přezdívku si vysloužila i Ilse Kochová, „čubka z Buchenwaldu“. Obě ženy po válce stanuly před soudem a byly obviněny z bezpříkladných surovostí. Jejich příběh rozebírá historik Jan Adamec.
Herta Botheová od dětství pomáhala otci v obchodě, pracovala v továrně, pak jako zdravotní sestra v nemocnici a v říjnu 1942 přijala místo dozorkyně v koncentračním táboře Ravensbrück na severu Německa. Po výcviku byla převelena do tábora Stutthof a později do tábora u Bydhošti. V lednu 1945 se přesunula do tábora Bergen-Belsen.
Čtěte také
Nechvalně se proslavila tím, že bez slitování mlátila vězenkyně dřevěnou tyčí a usmrcovala pistolí slabé.
V procesu v září 1945 veškerá obvinění odmítla, přiznala jen mlácení rukama v případech, kdy se vězenkyně snažily krást. Byla odsouzena na deset let vězení za sadismus a bití.
Propuštěna byla po šesti letech, vdala se a začala používat příjmení Langeová. Svých činů nikdy nelitovala.
Ilse Kochová je složitější případ. Manželka velitele několika koncentračních táborů Karla Kocha, zvaná „čubka z Buchenwaldu“, vůbec nebyla dozorkyní a u soudu, který ji odsoudil na doživotí, se později hájila, že do prostor koncentračních táborů nikdy nevstoupila.
Do dějin se zapsala sadistickým zacházením s vězni: údajně měla projíždět táborem na koni a nechala bičovat vězně, kteří se jí znelíbili, měla si také pořídit bič opatřený žiletkami na těhotné ženy.
Pověstná je ale především tím, že měla nechat zabíjet vězně s tetováním, aby si z jejich kůže nechala zhotovovat „suvenýry“, pověstná stínítka na lampy.
Čtěte také
Přestože obžaloba v roce 1950 předvedla před soud 200 svědků, podíl Kochové na této zvrhlé zábavě se prokázat nepodařilo. Informace ale už desítky let žije vlastním životem a neprokázaná obvinění jsou automaticky přejímána novináři a publicisty po celém světě jako pravdivá.
Šedesátiletá Kochová se počátkem září 1967 ve vězení oběsila na prostěradle.
„Odsouzení Kochové je příznačné pro každodenní tendenci Němců svalovat odpovědnost za zločiny Třetí říše na ‚skutečné viníky‘. Tedy na lidi obviněné ze zvrácených a šokujících zvěrstev v období nacismu,“ napsal po její smrti v týdeníku Der Spiegel novinář Gerhard Mauz a pokračoval:
„Kochová nebyla nevinnou obětí, ale tento sklon brání reflexi toho, jak miliony běžných občanů podporovaly, umožňovaly a prováděly nacistickou politiku, aniž by se osobně podílely na abnormálních a zrůdných násilných činech. O tom, co umožňoval svět za Hitlera – mlčení, záměrná ignorance a plnění rozkazů – se nediskutuje. O kolektivní vině se nikdo neodváží mluvit.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka


Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka