My se Rusů nebojíme, v hokeji je porazíme a srpen jim oplatíme!
„Nevadí, že není zlato, ty dva pátky stály za to,“ to bylo také jedno z hesel, které zcela přesně charakterizovalo atmosféru na jaře roku 1969 při hokejovém mistrovství světa ve švédském Stockholmu, kde českoslovenští hokejisté dvakrát po sobě porazili mužstvo SSSR. A právě tomuto mistrovství světa v hokeji a jeho důsledkům v politické oblasti se věnuje další díl z volného cyklu Sport v rozděleném světě.
Hosty pořadu jsou historici doc. PhDr. Michal Stehlík, Ph.D., a Mgr. Vojtěch Scheinost. Pořad připravila a moderuje Ivana Denčevová v režii Yvony Žertové.
Březen roku 1969 znamenal definitivní konec reformního komunistického programu z jara roku 1968 a na počátku tohoto konce stály dva hokejové zápasy. Oslavy velkých sportovních vítězství po celé republice a také jistý vzdor hokejistů, kdy pět z nich si na utkání se sovětskou „sbornou“ přelepilo na dresu pěticípou hvězdu, symbol komunismu a Sovětského svazu.
Události spojené se srpnovou okupací byly stále živé, takže sportovní vítězství bylo nejen událostí ve sportu, ale také mělo symbolický význam pokoření okupační mocnosti. Vnitropolitické důsledky na sebe ale také nenechaly dlouho čekat.
Oslavy hokejového vítězství
V prvním zápase, který naši hokejisté vyhráli 2:0, zavládlo nadšení. Podle tehdejšího Rudého práva se oslav na Václavském náměstí zúčastnilo asi 500 lidí. O týden později následovala výhra 4:3 – oslavy byly triumfální a zasáhly celou zemi. Odhady říkají, že se jich zúčastnilo asi půl milionu Čechoslováků.
Lidé skandovali výsledek zápasu, provolávali slávu hokejistům a také se nebáli projevit vzdor vůči okupantům. Na celkem 69 místech Československa se objevily incidenty, které znamenaly jasný protest proti okupační realitě. Na pražském Václavském náměstí došlo k rozbití výkladní skříně sovětské letecké společnosti Aeroflot. Na některých místech byly převráceny sovětské vojenské vozy, které poté lidé polili benzínem a zapálili (v Ústí nad Labem). Na řadě dalších míst lidé provolávali protisovětská hesla.
Komunisté zasahují
Hokej se dokonce dostal i do základního textu normalizačního období, kterým bylo Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, kde bylo uvedeno: „Známé události v hokeji koncem března 1969 dokázaly, že kontrarevoluce bránila zkonsolidování situace v naší zemi, a že je nutno už konečně učinit přítrž tomu, aby se naše společnost zmítala ve stavu nepřetržitých krizí přerůstajících do katastrofických situací.“
Již předtím obdržela vláda kárající diplomatickou nótu ze Sovětského svazu, kde bylo konstatováno, že „výtržnosti se nesetkaly s včasným a účinným odporem ze strany kompetentních československých úřadů,“ a tak i českoslovenští komunisté museli začít konat, nejen si „sypat hlavu popelem“, jak učinil ve svém textu uveřejněném v Rudém právu Josef Smrkovský, či ve svém projevu tehdejší prezident Ludvík Svoboda a také hlavní představitel obrodného procesu Alexandr Dubček.
Hledají se pachatelé
Bezpečnostní složky nejen zasahovaly proti oslavujícím, ale začaly také usilovně hledat pachatele hokejových incidentů. Řada lidí na různých místech byla zadržena, mezi nimi byl i zpěvák Pavel Bobek.
Otázek s tím spojených je dodnes celá řada. Jednou z verzí je, že právě na Václavském náměstí došlo shodou okolností také k provokaci Státní bezpečnosti, jak vzpomínal zpravodajec Josef Frolík: „Již dlouho před hokejovými nepokoji se na StB i u nás na rozvědce sloužilo tak, jako kdyby měla přijít válka. Jedna pohotovost stíhala druhou, stálé služby byly zesíleny, stále se kontrolovaly a prověřovaly poplachové plány. Před oněmi kritickými dny, před utkáním ČSSR – SSSR ve Stockholmu, se však náhle veškerá pohotovostní opatření zrušila.“
Hokej se tak na jaře 1969 stal ústředním tématem politických nepokojů, ale komunistický režim vyšel z této situace posílen a do dalších let bylo zřejmé, že „debata s ulicí“ už žádná nebude. Zastrašovací taktika, spojená s vyhazovy z práce či ze studií, pak pokračovala dalších dvacet let. A při dalších hokejových mistrovstvích v Československu (1972, 1978, 1985) pak ministerstvo vnitra vždy vyhlásilo zostřená bezpečnostní opatření.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
