Marocký rasismus děsí uprchlíky, kteří raději riskují dlouhé plavby do Evropy

I kvůli tomu zřejmě zeslábnul proud Maročanů odcházejících za lepší existencí do jihozápadní Evropy a v samotném Maroku uvízly tisíce cizinců. Monarchie se tak pomalu mění z tranzitní země v cílovou. Velké množství běženců ale Maročané těžce tolerují a rasově motivované útoky nejsou ničím zvláštním.

Maročané prý nenávidí černochy

„Po útěku z Pobřeží slonoviny jsem skoro devět měsíců zůstal v Mali. Tam jsem bydlel u jednoho pána na severu země. Pak tam začali válčit Tuarégové, tak jsem se vydal do Maroka. I z mojí země jsem odešel kvůli válce, která vypukla během krize po prezidentských volbách (mezi stoupenci Laurenta Gbagba a Allasaneho Ouattary).

Můj život byl v ohrožení, protože rodiče podporovali Gbagba,“ vypráví uprchlík z Guinejského zálivu, který si říká Ronaldo, protože pravé jméno prozradit nechce. V Maroku je skoro dva roky, do neznámé země prý přišel zcela sám a po celou dobu našeho setkání v centru Rabatu neztrácí zasmušilý výraz, který prozrazuje traumatické zážitky. Ani o nich nedokáže teprve sedmnáctiletý mladík mluvit, říká jen, že ve válce zažil ošklivé věci.

Ronaldo teď bydlí na chudinském předměstí marocké metropole. Skromný příspěvek od Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky mu vystačí na nájem a trochu jídla. Jeho situace je přesto lepší než u většiny souputníků, protože obdržel status uprchlíka Spojených národů. Začátky v Maroku prý ale byly velmi krušné a Ronaldo dodnes kromě osamělosti trpí strachem o život. V bezpečí údajně není, jakmile opustí vlastní čtvrť. Číhat na něj mohou nepřátelé z rodné země nebo i místní lidé.

Otevřený rasismus ze strany Maročanů pociťuje také o něco starší Luka, rodák z Mali, který odtud taky prchl před nedávnou válkou a stejně jako Ronaldo se v Maroku ocitl neplánovaně, shodou okolností. „Maročané jsou rasisti a nemají rádi černou kůži, to je všeobecně známé. Já to pociťuji v práci, všude. Třeba si sednu v autobuse a člověk vedle se zvedne a odejde. Běžně nás urážejí, provokují, protože neumíme dobře arabsky… Ale musíme bojovat, smířit se s tím, snažit se najít své místo ve společnosti, pracovat. I na Luku se v těžkých podmínkách usmálo trochu štěstí. Životní náplň a nějaký výdělek mu přináší role trenéra basketbalu v rámci projektu (Morocco playground), zaměřeného na sbližování černých přistěhovalců s Maročany.

Jih Maroka je hranicí černé Afriky a arabského světa|foto: Jan Prokeš

Většina z odhadovaných dvaceti tisíc subsaharských imigrantů ale legálně pracovat nemůže, protože jsou v království bez osobních dokumentů. Kvůli posílené ostraze hranic s Evropskou unií v posledních letech navíc tito lidé v Maroku často zůstávají jen proto, že se vracet na jih nechtějí a pokračovat v cestě na sever nemohou. Také nevládní organizace upozorňují na četné případy pracovního vykořisťování i sexuálního zneužívání prakticky bezprávných cizinců v Maroku. V uplynulém roce si zahraniční média všimla i dvou brutálních vražd cizinců, jednu měl nejspíš na svědomí policista. Takzvaní ilegálové zadržení policisty jsou prý běžně vyvezení do pouště na hranicích s Alžírskem a ponecháni svému osudu.

Lékaři bez hranic pak dokonce přerušili v Maroku činnost poté, co se na ně předloni obrátily stovky utečenců, brutálně zbitých policisty při pokusu o průnik do oplocené španělské enklávy Melilla, někdy prý za asistence španělských kolegů. Při pět let starém incidentu dokonce plavidlo královského námořnictva podle mnohých svědků u Maroka záměrně potopilo loď s dvaasedmdesáti migranty, mířícími do Španělska. „Moje malá dcera tam zemřela. Byly jí asi tři roky. Maročané na nás zaútočili tyčemi s bodáky, loď šla ke dnu a skoro polovina utečenců tam utonula,“ popsala událost pro francouzskou televizi F24 Pat z Nigérie. Většina afrických přistěhovalců živořících v Maroku nejspíš stále sní o tom, že se posunou za lepším životem do Evropy. Navzdory riskantní plavbě přes moře.

Nesuďme Maročany jako celek!

Šéf vnějších vztahů mezinárodního úřadu pro uprchlíky v Rabatu, Belgičan Mark Fawe nicméně upozorňuje, že kvůli jednotlivým tragédiím není možné soudit celou společnost.

Mark Fawe|foto: Jan Prokeš

Mark Fawe: Je velmi těžké hodnotit, jak moc je rasismus mezi Maročany rozšířený. Žádná sociologická data k tomu nemáme. Sice k nám přicházejí uprchlíci, které na ulici nazývají otroky nebo špinavými negry, ale to se děje i v Evropě. Neměli bychom z toho proto panikařit. Osobně jsem totiž viděl i velmi šlechetné chování místních k migrantům, kteří žebrají nebo shánějí práci. Vím, že to zní politicky korektně, ale já skutečně netuším, jak velká část společnosti je k cizincům nepřátelská nebo naopak vlídná.

Český rozhlas: Máte představu o tom, kolik lidí ze subsaharské Afriky žije v Maroku? Ať už uprchlíků, uchazečů o azyl nebo „ekonomických migrantů“?

Je to velmi složité, žádné oficiální statistiky k tomu neexistují. My registrujeme aktuálně, tedy pro rok 2013, 853 lidí s uznaným statusem uprchlíka a 4200 uchazečů o azyl. Kromě nich nemáme ponětí o celkovém počtu. Různé zdroje totiž udávají různá čísla. Média citují různé neziskové organizace nebo univerzity, podle kterých je v Maroku od deseti do padesáti tisíc nelegálních migrantů. Těch legálních, registrovaných ministerstvem vnitra, je celkem šedesát tisíc, z nich zhruba polovina pochází ze subsaharské Afriky. O tom zbytku se lze jen dohadovat. Marocká policie v roce 2012 údajně zadržela 25 tisíc lidí, takzvaných „nelegálů“, většinou za účelem jejich deportace. Můžeme předpokládat, že nezatkli všechny přistěhovalce bez povolení k pobytu. Jeden velvyslanec dokonce odhaduje, že jich je v Maroku až 200 tisíc.

Jaká je průměrná doba posouzení žádosti o azyl? A kolik procent uchazečů uspěje?

Teď budu mluvit jen za náš úřad. Celá azylová procedura totiž právě přechází do kompetence marocké vlády, ale zatím to ještě máme na starosti my. Ideální doba azylové procedury jsou 3 měsíce – od prvního kontaktu do prvního rozhodnutí o vyhovění nebo zamítnutí. Pak se může žadatel odvolat. V posledních dvou letech jsme to ale měli obtížné. Měli jsme nedostatek personálu a hodně žádostí, souvisejících zjevně s násilím vůči migrantům. I ti, kteří nebyli uprchlíky, se snažili získat doklad o azylové proceduře, který by je aspoň trochu chránil. Z těchto důvodů se ta doba posuzování žádosti prodloužila na deset měsíců. Podíl schválených žádostí je dlouhodobě kolem deseti procent. To je dost nízké číslo, které ale neznamená, že neděláme dobře svou práci. Znamená to, že většina lidí k nám přicházejících nejsou uprchlíci…

Co dělají lidé, kterým žádost o azyl zamítnete?

To přesně nevíme. Je ale jasné, že někteří tady zůstávají bez osobních dokumentů, někteří se snaží dostat do Evropy a někteří se obrací na OSN, abychom jim pomohli s návratem do vlasti.

Z jakých zemí jsou nejčastěji uchazeči?

V současnosti je jich nejvíc ze Sýrie, což je specificky dané tamní humanitární krizí. Sociální profil těchto lidí je obvykle dost jiný než u jiných národností. Na druhém místě jsou Nigerijci, kteří až na výjimky nesplňují kritéria pro uprchlíky. V jejich případě je zamítnutých žádostí kolem 99 procent. Naším základním kritériem pro status uprchlíka je situace, kdy je člověk vystavený perzekuci kvůli jeho národnosti, vyznání, víře nebo společenské příslušnosti a jeho vlastní stát ho není schopen chránit. To z našeho pohledu není případ Nigérie, která je víceméně stabilní zemí, ačkoliv jsou tam konflikty, zvláště na severu. Třetí nejčastější destinací je Pobřeží slonoviny, pak Demokratická republika Kongo, Kamerun a další země.

Stává se Maroko pro imigranty cílovou destinací?

Výhledově nepochybně ano. V posledních pěti letech jsem mnohokrát slyšel, že tomu tak je. Dokonce znám případ ilegálního přistěhovalce, který se vrátil z Evropy, protože prý zjistil, že jeho situace v Maroku byla lepší. Na druhou stranu pořád hodně lidí bere Maroko jen jako přestupní místo na cestě do Evropy. Myslím, že pokud se tahle země vyhne revolucím a krizím, bude pro přistěhovalce v budoucnu atraktivnější. A to i proto, že cesta do Evropy je pro mnohé riskantní. Někteří už tady uspěli, mají tu menší podniky, ačkoliv většina jistě žije v těžkých podmínkách. Těch úspěšných ale bude nepochybně přibývat.

Vzhled Maročanů je velmi rozmanitý i z hlediska barvy pleti|foto: Jan Prokeš

Jaké pracovní uplatnění mají v Maroku přistěhovalci ze subsaharské Afriky?

Je to podobné jako v Evropě. Vydáte se do míst, kde už domorodci nejsou ochotní pracovat a najdete tam migranty. V podobné situaci byli například Maročané v Belgii, kteří tam fárali v dolech. V Maroku cizinci pracují nejčastěji na stavbách, v zemědělství, lesnictví, starají se o domácnosti, uklízejí ulice… Jejich podmínky jsou většinou těžké, ale je tady i menší skupina kvalifikovaných imigrantů, kterým se daří slušně: inženýři, architekti nebo doktoři…

Maroko začalo na začátku tohoto století ve spolupráci s EU migraci do Evropy výrazněji regulovat. Co přináší tato restriktivní politika?

Migrační cesty se pochopitelně historicky vyvíjejí. Například kvůli ostraze námořní trasy mezi Marokem a Kanárskými ostrovy tam už dnes prakticky nikdo nemíří. Kolem roku 2005 se Maroko víc uzavřelo z hlediska migrace do Evropy. V posledních dvou třech letech se částečně znovu otevřely cesty ze severu země do jižního Španělska. Takzvaná nelegální migrace je ale velmi komplexní problém. Osobně si myslím, že cílové země, tedy evropské státy, ale už i Maroko, mají právo počty přistěhovalců regulovat. Na druhou stranu by měly zvýšit šanci na legální pobyt, v praxi tedy počet vydávaných víz. Je třeba dodržovat pravidla hry, ta pravidla by ale měla být vstřícnější. Je to ovšem politicky citlivé téma, když např. ve Francii dlouhodobě roste obliba krajně pravicové Národní fronty, která by patrně všechny cizince nejraději vyhostila.

Život afrických uprchlíků v Maroku poznala zblízka i Češka Michaela Mrázková. V království studovala, pracovala jako stážistka Spojených národů a v současnosti žije v Rabatu, kde se živí výukou angličtiny.

Michaela Mrázková: Spousta z nich nemá kde bydlet. Bydlí samozřejmě v těch horších čtvrtích v Rabatu, což znamená, že je tam hodně kriminality, chudí lidé. Samozřejmě jídlo je tam levnější než třeba v centru, ale jsou to takové ty přelidněné čtvrtě, typ slumu. Oni jsou solidární mezi sebou, takže si pronajímají společně byty, kde jich žije opravdu hodně, třeba čtyři, pět v místnosti. Většinou nemají postele, spí prostě na dekách, většinou si vaří dohromady.

Češky Tereza a Michaela (vpravo) aktuálně žijící v Rabatu|foto: Jan Prokeš

Český rozhlas: A vytváří komunity ty větší národnosti, dejme tomu Pobřeží slonoviny, kde se pak vytváří určitá hierarchie?

Z toho je pak to nebezpečí. Čím větší komunita… ti lidé o sobě samozřejmě vědí. Protože jich je hodně, v jednom bytě třeba dvanáct. A tím, že jsou ze stejné země, tak jsou k sobě ještě víc solidární. Ale tím, že třeba utekli před válkou, tak i ta komunita pro ně představuje nebezpečí. Mohou tam totiž být lidé infiltrovaní z jejich země, kteří právě hledají informace nebo konkrétní lidi. Pomáhají si, ale zase jen do určité míry, protože jejich možnosti jsou dost omezené. Ale zase bych řekla, co jsem se tady naučila a co se mi tady docela líbí, že v Africe jsou obecně lidé k sobě mnohem víc solidární než v Evropě. Když žiješ v nějaké komunitě, tak ti na jídlo většinou někdo dá, nebo aspoň kus chleba.

A jsou rozdíly v přístupu Maročanů k těm cizincům, kteří jsou pro ně jako relativně noví a k těm, se kterými jsou spojení třeba po staletí?

Rozlišují. Když má někdo arabské rysy, ale je z jihu, oni jsou trochu tmavší, ale jsou to pořád Arabové, tak to je velký rozdíl. Oni poznají, že jsou to Arabové, a k těm rasisti nejsou, ty berou jako své lidi, úplně jinak než právě nové příchozí nebo imigranty. Maročané se dost vyčleňují, oni o sobě ani neřeknou, že jsou Afričani, říkají, že jsou Arabové. V téhle zemi kterýkoliv člověk by na tebe ukázal prstem a byl by Arab, tak policie vždycky bude na jeho straně.

Přistěhovalci tak mají i strach z policie, protože ta jim může dělat problémy. Může je třeba zavřít jen proto, že nemají dokumenty a jsou na ulici. Přistěhovalci se proto snaží chovat spíš tiše. Zažila jsem s Lukou a s mým kamarádem situaci, kdy nám opilý policista dělal problémy a chtěl mu vzít ten jeho certifikát. Když jsem pracovala v UNHCR, tak bylo dost časté, že když ti černoši neměli od nás certifikát o statusu žadatele nebo azylanta, tak je prostě zavřeli a deportovali do Oujdy (město u alžírské hranice). Vezmou jim všechny peníze, vezmou jim boty a vyhodí tě někde na poušti a ty pak jdeš až dvanáct hodin zpátky bos.

Řešila v Maroku média nějaký případ brutálního zákroku policie proti přistěhovalcům?

Vzhledem k tomu, že tady svoboda slova úplně nefunguje, tak nikoliv. Naopak jsem vyslechla jednu historku od jedné žadatelky o azyl. Oni bydleli na severu blízko Nadoru. Tam je jich hodně, takže policie je proti nim hodně drsná. Oni tam žijí v lese. Údajně shodili jejího manžela z útesu. Právě to přišli vyšetřovat novináři ze Španělska a oni sami pak tady měli problémy, zabavili jim kamery… V marockých médiích bych se divila, kdyby se to objevilo. Ale zase je to jen příběh jedné imigrantky.

Mají ti lidé aspoň teoretickou šanci dostat trvalý pobyt nebo i občanství Maroka?

Tak to má fungovat a tak to funguje ve všech normálních zemích. Když země uzná člověka jako uprchlíka, tak po nějaké době přechodného stadia, třeba po 3 měsících, ti dají povolení k pobytu. Největší problém je tady s tím, že oni třeba pracují někde 3 měsíce v rámci černého trhu práce a na konci jim ten člověk řekne: Nevyplatím tě.

Když se tohle stane Marokánci, tak ten jde na policii a ta se tím bude zabývat. Ale když je to nějaký černoch, který tady nemá kolem sebe žádné lidi, nikdo se ho nezastane. Často jsou to zvláštní příběhy, úplně mi to změnilo pohled na Afriku. Spoustu věcí jsem tady pochopila. Že Afrika není safari. Asi každý ví, že tady lidé žijí v chudobě. Ale ty věci, které jsem poznala, byly za hranicí mé fantazie.