Lukáš Jelínek: Drsná železnorudská historie
Okolí Železné Rudy není typickou Šumavou. Prudké svahy, hluboká údolí a převýšení, při jejichž zdolávání se člověk zapotí. Přesvědčil jsem se o tom hned po příjezdu na krátkou dovolenou, kdy mi to nedalo a vylezl jsem ještě navečer na kopec nad městem. To jsem ještě netušil, že mne vedle radostí čeká i rozjímání nad vážnými věcmi.
Cesta začínala u hřbitova a lemovala ji skoro sto let stará křížová cesta. Zastavil jsem se u každého dílu. Nejen, abych si zopakoval, jak to bylo s Ježíšem, ale hlavně abych popadl dech. Naštěstí nahoře stál horský hotel s vlastním pivovarem. Vracel jsem se až večer, černočerným lesem a vzýval u toho všechny svaté.
Druhý den jsem na pancířském hřebenu narazil na pomníček. Takových je všude rozeseta spousta. Tento ale dokumentoval smutný osud místního rodáka, řezníka, který za druhé světové války narukoval do Wehrmachtu. Pár měsíců před koncem běsnění se mu podařilo zběhnout a skrýval se v místních lesích.
Čtěte také
Neušel však pozornosti listonoše, který jej udal. Domnělou spravedlnost vzal do svých rukou sládek pivovaru z Hojsovy Stráže a dezertéra vlastnoručně zastřelil. Prostě další příběh z mozaiky příběhů lidí, kteří vedle sebe žili odpradávna, avšak válečná jatka z nich učinila nesmiřitelné nepřátele.
Ani na další túře jsem nebyl ušetřen mrazení v zádech. Vzpomenete si, kdo to byli barabové? Naposledy o jednom z nich zpíval v hodně nepovedené a jen rádobyvtipné písničce Jarek Nohavica: „Arab mi šahá na babu, já mu snad oči vydlabu, zabiju toho Barabu, toho Barabu, Alibabu ze Sýrie.“
Tak tedy barabové byli ajznbonští tovaryši, díky kterým prošpikovala i naše území v 19. století železnice. Těm českým se říkalo trhani, barabové k nám přicházeli především z Itálie a Balkánu, kde již měli zkušenosti s ražením tunelů v těžko přístupném terénu. Takový baraba byl zpravidla velmi chudý, vykonávající nejobtížnější práci, s rodinou kdesi daleko. Nezřídka propadal démonu alkoholu a vedl vesměs nešťastný život.
Spousta jich při práci zahynula, leč pochováváni byli za nedůstojných podmínek. Nebýt barabů, nejezdili bychom už 142 let mezi Hojsovou Stráží a Železnou Rudou 1700 metrů dlouhým tunelem umístěným v hloubce 180 metrů. Proto je sympatické, že i oni se dočkali v blízkosti trati důstojného pomníku.
Čtěte také
Železniční trať, překonávající značné výškové rozdíly a skýtající nádherné výhledy na krajinu, je jednou technickou chloubou Železnorudska. Druhou je jednosedačková lanová dráha ze Špičáckého sedla na Pancíř. Postavili ji na začátku 70.let minulého století.
Zatímco její sestry napříč republikou už byly dávno vyměněny, ona si to přede pořád postaru. Vybavilo se mi na ní dětství v Beskydech, kdy mne lanovka na Javorový vrch přitahovala i strašila, zejména obří kola ve strojovně, kterou automaticky projížděly sedačky, aby za chvíli podrazily nohy na značce nachystaným výletníkům.
Na protější Špičák ale vede lanovka moderní, rychlá a vysype vás přímo pod novou rozhlednou. Ta přitahuje turisty podobně mocně jako nedaleká ledovcová jezera – Černé a Čertovo. K nim je ale lepší vyrazit až k večeru, kdy davy lidí opadnou a zůstanou jen pohupující se kachny na hladině.
V tom současném čilém ruchu už nám to ani nepřijde, ale ještě v minulém století byla tato západní výspa Šumavy bohem zapomenutým krajem s lidmi, kteří se protloukali, jak se dalo. Dnes je to již asi lepší. V Železné Rudě dokonce výrazně ubylo sádrových trpaslíků a lehkých děv. Bavorsko to ještě není, ale jsme už 30. rokem na dobré cestě.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
