Lída Rakušanová: Trochu bavorské inspirace by neškodilo

17. září 2013
Bavorský premiér Horst Seehofer

V rozbouřených vodách evropské politiky vypadá sousední Bavorsko jako prosperující ostrov stability. Jako anomálie naproti tomu vypadá, že tohoto záviděníhodného stavu dosáhlo pod vlajkou konservativní CSU, která je tam u moci nepřetržitě už celých 56 let. Tento hlavolam řešila po víkendovém vítězství bavorské CSU i zdejší média a nejvíc je iritovalo, jak je možné, že vůdčím postavením křesťanskosociálních demokratů neotřásají ani skandály a korupční aféry, které se v uplynulém půlstoletí v Bavorsku na tamní CSU provalily.

Vysvětlení je přitom jednoduché: bavorští politici prostě dělají svou práci dobře. Pojem konservativní si například nepletou s bezohledností vůči slabším. Pojem liberální neznamená, že by zelenou měl ten, kdo má ostré lokty. A zrovna tak umí své řemeslo i opozice. Vládu efektivně kontroluje, ale nehází jí klacky pod nohy. V diskusích přichází s konstruktivními návrhy, které vláda nezřídka akceptuje. Ke spokojenosti všech.

Na právě probíhající pražské konferenci Fórum 2000 definovala vůdkyně barmské opozice Su-Tij jako ideální takovou vládu, o které občan ani neví, že existuje. A jestli se k tomuto ideálu někde politici blíží, pak v Bavorsku. Ne že by byli tak svatí. Jsou to prostě „jen“ profesionálové. A vědí, že jakmile se na veřejnost dostane cokoliv, co by mohlo pověst jejich strany poškodit, je nezbytně nutné to okamžitě řešit. A tím sprovodit ze světa.

Je to dvacet let, co se CSU téhle zásadě zpronevěřila. Když v lednu 1993 na tehdejšího bavorského premiéra Streibla prasklo, že si jako ministr financí nechal platit dovolené v Brazílii od šéfa leteckého koncernu a za to jeho firmě obstarával štědré dotace ze státní pokladny, odmítl to Max Streibl jako štvavou kampaň. A korunu tomu nasadil na popeleční středu, když na tradičním mítinku CSU pozdravil své spolustraníky rozverným: aaludos amigos a dodal, že „mít přátele u nás v CSU snad přece není hanba“. Veřejnost reagovala naprosto konsternovaně. Přesto to trvalo až do konce května, než Max Sreibl odstoupil. A dodnes stačí, když chce některý z kritiků připomenout bavorské CSU její kolektivní selhání, říct jediné slovo: amigo.

Když letos na řadu poslanců bavorského sněmu prasklo, z nichž nejvíc jich bylo z CSU, že ještě třináct let po oficiálním zákazu zaměstnávání rodinných příslušníků „dobíhají“ v jejich poslaneckých kancelářích staré smlouvy s jejich manželkami nebo dětmi, postaral se premiér Seehofer, aby je všichni okamžitě rozvázali. Následně odstoupil i šéf poslaneckého klubu CSU s tím, že v dalších volbách už nebude kandidovat.

Jak se o víkendu ukázalo, voliči to CSU nespočítali. Nejspíš měli dojem, že už nebylo co spočítat. Pro zdejší politické kruhy z bavorského příkladu plyne, že postavit se k odhalené aféře čelem, je to jediné správné, co může profesionální politik udělat. A že se mu to nakonec i politicky vyplatí. Zatloukat, zametat pod koberec a snažit se omlouvat neomluvitelné: to dělají jen amatéři.