Libor Dvořák: Rusko v roce 2022
24. únor 2022 se bezesporu stane jedním z nejtragičtějších dat první třetiny 21. století. Je to den, kdy Putinovo Rusko zahájilo nevyhlášenou válku proti Ukrajině. Tento konflikt bohužel stále ještě trvá, a jak se zdá, pokud obě strany neprojeví větší vůli k míru, bude trvat určitě přinejmenším ještě po část příštího roku, ne-li podstatně déle.
Události se od samého počátku vyvíjely docela jinak, než Moskva předpokládala – chvílemi až katastrofálně. Jak vyplynulo z později zjištěných faktů, Putin dostal od svých generálů a tajných služeb informace, že celá „speciální vojenská operace“ na Ukrajině, jak se válce v Rusku doposud poněkud stydlivě a eufemisticky říká (i když i to před pár dny popletl sám Putin a řekl válce válka), měla skončit do deseti dnů, a to obsazením nejen Kyjeva, ale i celé země.
Čtěte také
Přestože ruští generálové si v tornistrách vezli nikoli snad maršálské hole (jak se ukázalo, nebylo proč), ale rozhodně seznamy dokonce dvou garnitur případných kolaborantských vlád a návody na to, jak zajmout, či dokonce zlikvidovat samotného ukrajinského prezidenta, k ničemu takovému nedošlo.
Naopak – už samotný nástup do akce byl až amatérsky zpackaný: ruské tankové a mechanizované kolony postupovaly přímo po hlavních silnicích a staly se tak snadným terčem ukrajinského dělostřelectva, v tuto chvíli dokonce ještě nepodpořeného moderní západní technikou. Což už samo o sobě svědčí o tom, že sofistikovaná výzbroj sice je pro válečný úspěch důležitá, ale rozhodně ne zásadní.
Čtěte také
V případě ruské armády, kterou se ruský prezident dlouhá léta oháněl coby supermoderní ozbrojenou strukturou, schopnou poradit si s kýmkoli na světě, se zkrátka tento mýtus velmi rychle rozplynul a po desítkách let se obnovila spíše představa někdejší příslovečné „Horní Volty s raketami“.
Rusko tak velmi přirozeně připomnělo, že v posledním skoro půlstoletí si přece vojensky nedokázalo poradit ani s Afghánistánem (který podobně jako později Západ muselo vyklidit), ani s Čečenskem (které nakonec musel zpacifikovat místní kolaborant Kadyrov) a že problematická je jak vojácká úroveň mužstva, tak i generality, která navíc raději krade než válčí.
Zbraněmi nemůže zvítězit ani jedna strana
Otázkou, neustále čekající na definitivní odpověď, je, proč Putin vlastně na Ukrajinu vtáhl. Poukazy na nutnost „denacifikace“ a „demilitarizace“ této druhé nejdůležitější postsovětské republiky znějí tak nepravděpodobně, ba tragikomicky, že je postupně opouštějí i sami ruští mocipáni, a na dotaz, proč se vlastně na Ukrajině válčí, už radši neodpovídají nic. Válka zkrátka je – a teď je potřeba si s ní nějak poradit.
Čtěte také
To bude nejtěžší pro samotného Putina, protože čím déle boje trvají, tím svízelnější je pro něj z nich nějak se ctí vykličkovat. Nicméně má za sebou i přes neúspěšný průběh kampaně a nepopulární mobilizaci, která by se ostatně hned po Novém roce mohla opakovat, značnou část ruského obyvatelstva, které spíše pudově cítí a schvaluje, oč ruskému prezidentovi v této válce skutečně jde – o alespoň částečnou obnovu někdejší sovětské říše, která si mimochodem právě v těchto dnech připomíná sté výročí svého zrodu.
Co říct závěrem? Zřejmě především to, co nedávno připomněl známý americký generál Mark Milley. Ten minulý měsíc i přes tolik akcentované ruské vojenské neúspěchy v této válce připomněl, že čistě zbraněmi nemůže v tomto konfliktu zvítězit ani jedna strana. Kyjev je na tom podle něj v tuto chvíli podstatně lépe, ale právě během této zimy by proto měl popřemýšlet o realistických mírových jednáních s Moskvou. Situaci na Ukrajině srovnává s vývojem první světové války a upozorňuje, že „neschopnost vystihnout nejvhodnější chvíli k zahájení rozhovorů by mohla přinést miliony zbytečných lidských obětí“.
Důvod této úvahy je přitom jasný: ruský vojenský moloch je sice nemotorný, ba občas až nemohoucí, ale Putinova převaha v lidech i materiálu zase tak obrovská, že ji prostě nutno pragmaticky brát v potaz – ať už se nám to líbí, nebo ne.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
