Libor Dvořák: Rusko v roce 2021 – další utahování šroubů

25. prosinec 2021

Další nelítostné utahování šroubů, a to jak směrem dovnitř, tak i ven, chvílemi daleko za hranice – tak by se asi dal popsat rok 2021 na ruské politické scéně. Proč ta až neurvalá všudypřítomná nelítostnost, kterou Vladimir Putin nejnověji demonstroval na své čtvrteční tiskové konferenci v Moskvě?

Vše začalo návratem Alexeje Navalného z Německa, kde si tento dnes nejviditelnější ruský opoziční politik v berlínské nemocnici Charité léčil těžké zdravotní důsledky travičského útoku z loňského léta.

Čtěte také

Přestože dokonce i jména pachatelů vešla poměrně rychle ve všeobecnou známost, stejně jako fakt, že otravu způsobila látka typu novičok, už dlouho před ukončením léčby Navalnyj prohlašoval, že bez ohledu na cokoli se do Ruska hodlá vrátit. Věděl, co ho doma čeká, ale přesto volil osud dobrovolného martyra a Putinova osobního vězně. A přesně to se taky stalo: zatčen byl hned na letišti, krátce nato stanul před soudem a ortel byl skoro hned jasný – tři a půl roku nepodmíněně. Jenže to rozhodně není konec. Jeden z nejbližších Navalného spolupracovníků Leonid Volkov tvrdí, že už dnes jsou proti Navalnému připravena další trestní stíhání, která by jeho trest mohla prodloužit až na 23 let.

Výsledkem bezhlavě mstivého tažení Putinovy kamarily proti Navalnému byly nemilosrdné zákroky ruské policie proti pouličním protestům na přelomu ledna a února, provázeným požadavkem jeho osvobození.

Neomalenost a agresivita diktátora

Policejní brutalita se nakonec postarala o to, že můj vážený přítel a novinářský kolega Saša Mitrofanov na knižním veletrhu Svět knihy oprávněně prohlásil: Fyzicky jako by ruská opozice dnes vůbec neexistovala.

Čtěte také

K tomu je navíc třeba akceptovat fakt, že Navalnyj není pro většinu Rusů úplně srozumitelný: podle spolehlivých údajů známého sociologického pracoviště Levada-Centr se jeho popularita v posledním půlroce pohybovala mezi 6 a 20 procenty, a on se tak rozhodně nemůže považovat za jednoznačného hrdinu převážné většiny Rusů. Na což se při pohledu zvenčí často zapomíná.

Pomineme-li tichou podporu zběsilého Lukašenkova režimu v migrační krizi, kterou běloruský diktátor jako mstu za západní sankce se zjevným ruským souhlasem sám rozpoutal, stalo se Rusko letos na podzim významným hráčem krize energetické. Ta v samém závěru roku vedla k rekordně vysokým cenám zemního plynu na celém starém kontinentu.

Nebylo by sice správné vinit z tohoto vývoje výhradně Rusy, kteří se proti podobným obviněním rozhořčeně ohrazují a poukazují na to, že své smluvní závazky přece plní. Evidentní je ovšem fakt, že západní podzemní úložiště nechal Gazprom prakticky prázdná, a i když se odvolává na nutnost obnovit po tvrdé zimě a horkém létě nejdřív rezervy domácí, nikdy předtím se nic takového nestalo.

Čtěte také

Daleko přirozenějším vysvětlením je proto ruská snaha tlačit na Západ v otázce zprovoznění již dobudovaného ruského plynovodu Nord Stream 2. Ten by totiž, jak se zdá, na německou a evropskou certifikaci mohl čekat až do července 2022. A na to se Rusku viditelně čekat nechce.

Zatím sice latentní, ale co do možných výhledů daleko nebezpečnější krizi, než je ta běloruská, ovšem vyvolalo samo Rusko na vlastní hranici s východní Ukrajinou. Už podruhé za letošek sem na podzim stáhlo obrovské množství vojenské techniky a skoro 100 tisíc mužů ve zbrani – s tím, že dalších zhruba 100 tisíc může být kdykoli přisunuto.

Ukrajinská a také americká rozvědka přišly s předpokladem, že ruský vpád přímo do Donbasu je pravděpodobný a mohl by přijít už na přelomu ledna a února. Ruská strana v osobě Vladimira Putina oslovila francouzského a finského prezidenta s naléhavou žádostí o co nejrychlejší zprostředkování přímých rozhovorů mezi Ruskem a Západem.

Čtěte také

A vzápětí následovaly i ruské podmínky: USA a NATO se vzdají dalšího rozšiřování Aliance východním směrem, a zejména z podobných plánů vyloučí právě Ukrajinu. Navíc se zaváží k tomu, že své jednotky a zbraně NATO napříště rozmístí pouze na území, která byla součástí Aliance už před rokem 1997 – tedy před prvním velkým rozšířením NATO. Jinak by prý Rusko bylo nuceno odpovědět stejnou a rozmístit na území přímo hraničícím s Aliancí své vlastní zbraňové systémy.

Když si řada západních politiků postěžovala, že je to ultimátum, Putin měl připravenu lapidární odpověď: Není! Západ je ovšem přesvědčen, že Kreml nemůže nikomu diktovat, s kým postsovětské a další státy spojenectví mohou navazovat a s kým ne. Což je jejich základní pozice pro případné rozhovory s Putinem. Opak by byl obrozením toho, čemu se za Brežněva říkalo „sféra vlivu“.

Libor Dvořák

Na základní otázku dneška, tedy je-li Rusko připraveno a ochotno napadnout Ukrajinu a co s tím udělá zbytek světa, velmi rezolutně odpovídá někdejší špičkový světový šachista a dnes exilový ruský politik Garri Kasparov. „Chce-li Západ úspěšně čelit jakékoli diktatuře, musí si uvědomit, jakou pro něj představuje hrozbu. Ruský prezident se dnes cítí velmi sebejistě a ve své politice prostě pokračuje… Reakce je přitom nasnadě – vždyť neomalenost a agresivita každého diktátora vzrůstá úměrně stupni impotence, již předvádí svobodný svět,“ říká Kasparov a je až zvláštní, že na Západě si to dodnes tolik politiků neuvědomuje.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Spustit audio