Libor Dvořák: Ruské hokejové trauma

03036900.jpeg
03036900.jpeg

Ruští hokejisté šli do olympijského turnaje se všemi svými hvězdami, které září v kanadsko-americké lize, a přesto jejich výkony od počátku nebyly stoprocentní. Ruský hokejový velikán Ovečkin na nějž sázel jak trenér Biljaletdinov, tak samozřejmě miliony ruských fanoušků, nakonec jedním gólem a jednou přihrávkou bodoval jen v úvodním zápase – v dalších vyšel naprázdno.

Ruská média se nakonec zachovala celkem rozumně a atmosféru národní tragédie zbytečně nerozdmychávala. Všichni analytici se ovšem shodli na tom, že nesourodé hvězdy i obyčejnější dělníci ledu nevytvořili v Soči tým – a to se jim nakonec nevyplatilo. Celkem správně se ovšem připomíná, že to není neúspěch ojedinělý, a že kdysi slavné „sborné“ se nevede tak, jak na to Rusové byli zvyklí už někdy od 50. let minulého století. Když už jsme u té „sborné“, právě na ni po neslavném konci národního ruského hokejového týmu kdekdo málem se slzami v očích vzpomínal jako na vzor hokejového umu. Zato pokud jde o Biljaletdinovův tým, ruský internet se hemží žlučovitými poznámkami o primadonách v západním žoldu, které holt góly střílejí jen za miliony dolarů a kterým pojmy jako vlastenectví či reprezentace Ruska nic neříkají a tak dále a tak podobně. Ostatně podobných odsudků se doma dočkávají i naši hokejisté, a není na tom nic divného.

Za pár poznámek ale tahle nejnovější atmosféra ruské hokejové národní tragédie stojí. Zaprvé bychom si při vzpomínkách na slavnou Tarasovovu partu rozhodně měli vzpomenout, že její základ tvořili hráči ústředního armádního klubu CSKA, že to byli důstojníci Sovětské armády a že zmiňovaný Anatolij Tarasov je spíš než za svěřence měl na povel. Proto v sovětském národním týmu panovala železná vojenská disciplína, již nebylo radno nedodržovat.

A z tohoto konstatování plyne i má poznámka druhá, řekl bych, docela nadějeplná: To, že vrcholní ruští sportovci už mohou podobně jako jejich zahraniční kolegové normálně působit, kde sami uznají za vhodné, je vlastně dobrý signál toho, že dnešní ruská společnost přes všechny své kazy a nedostatky v mnoha ohledech funguje docela normálně – až potud, že vrcholný sport už není jedinou formou lidské seberealizace, která kdysi – vedle možností – vrcholných ruských umělců – v tehdejším SSSR člověku zajišťovala možnost cestovat do zahraničí a také materiálně si významně polepšit. Dnes má řadový Rus podstatně více možností, jak se uplatnit, což se pak projevuje i v takových věcech jako je vztah k někdejší posvátné modle státní reprezentace.