Kristina Žantovská: Život je posvátný

V jednom vchodovém výklenku, kudy se před patnácti lety vcházelo do prosperujícího obchodu, spal, když jsem šla kolem, do dek zahrabaný bezdomovec. Ležel přímo pod nápisem na zdi a vybízel k hodně cynickému vtipu nebo příležitosti udělat fotku měsíce. Život je posvátný vždycky jen do určité míry, že? 

Čtěte také

Kristina Žantovská: Co je ještě reálné?

Palác Hrobčických (U Tobolky) a Wimmerův palác (U Zlatého kola) jsou od roku 1964 chráněnými kulturními památkami. Ale jejich osud se podobá mnoha jiným, které prošly neuvědoměle rychlou privatizací sledující okamžitý zisk. V 90. letech minulého století dům koupil jakýsi italský podnikatel a drastickým bouráním znehodnotil historické architektonické prvky interiérů. Když zmizel nebo byl vyhnán, opuštěné domy koupil podnikatel, bývalý uhlobaron Antonín Koláček. 

Na zeď dal pověsit nápis Život je posvátný a přestavba v chrám lidskosti a zduchovnění, podobnému Centru Maitrea v Týnské ulici, které Koláček v roce 2008 založil, mohla začít. Ale nepravomocný trest 7,5 roku vězení a ztráta několika set milionů, které dostal za podvody při privatizaci Mostecké uhelné, Antonia, jak si vyznavač buddhismu říká, de facto zbavily možnosti z paláců v Rytířské „duchovní oázu“ udělat. 

Čtěte také

Kristina Žantovská: Neboj, to se naučíš

Tak se na jednom místě potkávají v ironickém kontrapunktu chátrající hmotný statek a chátrající lidská bytost. V samém srdci Starého města nebo chcete-li turistickém pupku Prahy. Zdá se, že s hmotným majetkem, který z nějakého důvodu o majitele přišel, umíme udělat jediné. Nechat ho být.

Majetek je nedotknutelný, říká naše tržní mantra. Dům tedy chátrá, až se nakonec rozpadne a ruiny za dobrou cenu koupí někdo, kdo právě na takovou příležitost čeká. Stačí jen nechat plynout čas. 

Dokud je přírodní živly nepromění 

S lidmi bez domova se dá dělat něco hned. Dají se z ulice „uklidit“. Senátor Zdeněk Hraba by je navíc hnal k odpovědnosti, pokutoval je, případně soudně stíhal, a pokud by to nebylo účinné (opravdu si myslel, že by toto nákladné řízení mohlo být účinné?), zavřel by je do kriminálu.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Léky na všechno

Bezdomovectví je trestný čin, za svůj stav si ti lidé mohou sami. Jakoby se ideologové naší pravice, od dob profesora Klause, nic nového nenaučili, přestože se svět už dvakrát otočil kolem své osy. 

Senátor nechodí po ulicích, tak si nevšiml, že bezdomovci jsou lidé na dně, psychicky a fyzicky nemocní, i takoví, co měli v životě pech, ze kterého se neuměli dostat.              

Kdo někdy raději nepřešel na druhý chodník, ale vyhrožovat jim kriminálem, může rozesmát dokonce i je. Jsem zvědavá, jak dlouho budou v kolemjdoucích vyvolávat ušlechtilá slova na zdi jen jízlivou poznámku. Asi stejně dlouho jako velká slova na plakátech politiků, dokud si je přírodní živly nepromění k obrazu svému.