Kristina Žantovská: Léky na všechno
Stojím ve frontě v lékárně a čekám. Nehýbe se. Nějaký starší muž si vybírá recepty. Je jich nekonečně a hromada krabiček pořád narůstá. Už to vypadá nadějně, ale lékárnice mizí v zákulisí a dlouho se nevrací. Nakonec nese poslední dávku. Teď ještě všechny obaly popsat. Podívá se na chlapíka: Tak pro dnešek je to snad všechno? Chlapík unaveně vzdychne: No, snad pro teď jo.
Magistra všechny krabičky načte a na displeji pokladny naskočí cena. 220 korun českých. Nevěřím svým očím. Ta hromada vypadala aspoň na patnáct stovek.
Čtěte také
Nedá mně to, a když na mě dojde řada, zeptám se jí, jestli jsem cenu viděla správně. A jestli je to možné. Pokrčí rameny: No, je to špatně nastavené. Dost mě to štve. Není to spravedlivý.
A co pánovi chybí: No, tlak, cukr a takový ty choroby, který si člověk většinou způsobí sám. Ještě to upřesním: Životosprávou? Kýve hlavou.
Životospráva, tohle slovo používala moje babička, mám ho ráda, vyjádří jedním vrzem, jak člověk se sebou zachází. Když sám sebe nespravuje dobře, končí to igelitovou taškou plnou léků. V lepším případě. Ale kdo všechny ty léky zaplatí?
Fond solidarity, do kterého de facto ukládají všichni, co platí vysoké zdravotní pojištění a téměř z něj nic nečerpají, protože i případnou virózu si dokáží vyléčit sami? Mají lepší genofond nebo dbají na prevenci?
Držet se přirozeného života
Odcházím a vejde další starý pán, tentokrát s menším igelitovým pytlíkem v ruce: v něm léky zřejmě již prošlé, neboť je vrací lékárníkovi. Tolik nevyužívaných? Předepsal jich lékař zbytečně moc? Nebo zůstaly v komoře v krabici a zapomnělo se na ně? Odpověď neznám, ale jsem svědkem aspoň jakési uvědomělé recyklace. Recyklace nejen nadbytku, ale i z nadbytku.
Čtěte také
Posedlost zobáním léků je ohromující. Stoupá úměrně vědeckému vývoji a farmaceutickému průmyslu. Léky už existují téměř na všechno. Jenom ještě nikdo nevynalezl lék na, řekněme, posílení vůle ke změně – chování i špatné návyky, které si žádají zvyšující se dávky léků.
Ale změna chování je to nejtěžší, říkají odborníci. Doslova tvrdá práce a bez okamžité odměny. A trvá to, je třeba trpělivost a vnitřní disciplína. Neexistuje instantní řešení – kromě té zatracené pilulky na všechno.
Na svých příležitostných cestách ráda pozoruji staré lidi a malé děti. Tyhle dvě generační skupiny jsou v každé společnosti nejohroženější. To, jak vypadají a mají se k světu, ukazuje, jak na tom společnost je.
Čtěte také
Například staří Kosované měli zvrásněné tváře ošlehané od slunka, ale v jejich chůzi a pohledu byla důstojnost. Ve srovnání s Kosovem se topíme v blahobytu, tak proč z českých důchodců na člověka padá tíseň? A to i z těch, co šli do důchodu předčasného nebo se těší sociální péči v domovech důchodců?
Kdo se dožije stáří ve slušné kondici, dostal odměnu za to, jak na tom sám pracoval. A jsem zase u té životosprávy. Není to nic těžkého, prostě se držet víc přirozeného života než igelitové tašky s léky. To by mohl být jeden z dobrých receptů. Takové ale lékaři nepředepisují.
Autorka je publicistka a divadelní dramaturgyně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
