Ivan Štern: Turci hledají cestu do Evropy

13. březen 2025

Názory a argumenty

Už jsme si zvykli na to, že Turecko řadíme mezi země, které hledají spojenectví a spolupráci mimo Evropskou unii po tom, co Unie po jeho marném 20letém čekání dala najevo, že členství nejspíš nepřichází v úvahu. Soudíme tak proto, že Turecko jako náhradu zvolilo sdružení zemí BRICS.

Účast hlavního politického poradce tureckého prezidenta, Akifa Kılıçe na únorové bezpečnostní konferenci v Mnichově sice málokoho z přítomných zarazila, možná jen některé posluchače zaskočil prohlášením, že role tureckého prezidenta Tayyipa Erdoğana, potažmo Turecka ve věci ukrajinské války, je nezastupitelná.

Čtěte také

Jan Fingerland: Erdogan prohrál, demokracie žije

Narážel na jeho výrok z roku 2023. Erdoğan odmítl domněnku, že by BRICS byl pro jeho zemi alternativou k Evropské unii. Do Evropy vzkázal, že „by měla pochopit, že zajistit její bezpečnost bez Turecka je jednoduše nemyslitelné“.

Možná proto nepřekvapila účast tureckého ministra zahraničí Hakana Fidana na londýnském setkání zemí společenství ochotných. Pozval je britský premiér Keir Starmer po tom, co ukrajinský prezident byl bez oběda vyprovozen z Bílého domu.

Pošetilý Zelenskyj měl údajně nechápat, domáhaje se bezpečnostních záruk, že už sama těžba ukrajinských nerostných surovin americkými firmami představuje spolehlivou záruku.

Bez Turků mír nebude?

Nejspíš to nepochopili ani představitelé zemí, co se sešli v Londýně, ani turecký ministr zahraničí. Patříce na přenos z Bílého domu, si měli sedět na vedení. I proto možná Hakan Fidan přítomným Evropanům připomněl, že bezpečnost Evropy a bezpečnost Ukrajiny jsou bez turecké účasti vyloučené.

Čtěte také

Karel Barták: Zelenskyj si posypal hlavu popelem a Evropa mu tleská

Podle tureckého prezidenta, jak zvěděli Starmerovi hosté, spravedlivý mír pro Ukrajinu a účinná evropská bezpečnostní struktura se nacházejí v eminentním zájmu samotného Turecka.

Snaha přispět k utužení bezpečnosti Evropy, byť tak Turci nepřímo zpochybňují dosud jimi vynášené dobré vztahy s Ruskem, má svoji logiku.

Zesílení bezpečnosti Evropy je pravda motivováno obavami z ruských imperiálních choutek, tedy namířené proti Rusku, nicméně přimknutí se Turecka k Evropě není v rozporu s jeho dosavadní zahraniční politikou.

Snaha stát se významným evropským bezpečnostním faktorem se opírá o nezpochybnitelné vědomí, že Turci vládnou jednou z nejsilnějších armád na světě a že díky ní a vyvážené zahraniční politice tak mohou v konfliktech, valících se ze všech stran, sehrávat roli poctivého, hlavně úspěšného mediátora.