Jan Fingerland: Erdogan prohrál, demokracie žije
Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan utrpěl symbolickou porážku. Tu mu uštědřila opozice v místních volbách, jež se konaly v neděli. Je to dobrá zpráva pro tureckou demokracii, ale jinak je situace složitější. Láhev může být, jak známo, napůl prázdná nebo napůl plná. Tak je tomu i s výsledky voleb do městských zastupitelstev.
Světová média halasně vítají prý šokující vítězství opozice. Skutečně se to tak dá nazvat – obě největší města, Istanbul i Ankara, si podrží své starosty z řad opozice, a to s výrazným náskokem.
Čtěte také
A navíc navzdory předvolební skepsi. Aliance protierdoganovských stran z předchozích voleb se totiž rozpadla a hrozilo, že se hlasy pro opoziční kandidáty rozdrobí.
Plná a prázdná láhev
Jenže při pohledu na počet hlasů, které dostala vítězná strana CHP a vládní AKP, se nezdá rozdíl tak velký – je to 37,7 ku 35,5 %. To znamená, že sice CHP vyhrála nejvýrazněji za celá desetiletí, ale současně že podstatná část voličů Erdoganovi zůstala. CHP sice zvětšila počet radnic, kde bude vládnout, ale stále to bude výrazně méně než v polovině z nich.
Tyto místní volby se chápou i jako způsob komunikace voličů s vládou. Vítězství CHP se nejčastěji přičítá tomu, že voliči „trestali“ vládu za neúspěchy, třeba vysokou inflaci a pád hodnoty turecké liry vůči zahraničním měnám.
Čtěte také
Lidé také už pociťují dopad nové ekonomické politiky. Erdogan totiž po loňském vítězství v prezidentských a parlamentních volbách prudce změnil populistický přístup rozdávání předvolebních dárků. Místo toho začal utahovat opasky. Před příštími velkými volbami už se může dostavit pozitivní efekt těchto reforem.
Optimisté přičítají vítězství sekulární CHP skutečnosti, že se jejím kandidátům podařilo získat i hlasy části konzervativnějších a chudších Turků, kteří dříve hlasovali pro AKP. Nikde ale není psáno, že se zas nevrátí k jim ideologicky bližší straně.
A v neposlední řadě, AKP ztratilo pár procent ve prospěch ještě mnohem konzervativnější Nové strany blahobytu. K zásadnímu posunu v rozložení sil tedy nedošlo.
Z metropole
Velká pozornost se upínala k Istanbulu. Je to nejen významné město symbolicky, ale také politicky. Sám Erdogan začínal přesně před třiceti lety svůj vzestup až na vrchol právě z pozice starosty této nyní už šestnáctimilionové metropole.
Čtěte také
Totéž se říká i o staronovém starostovi Ekremu Imamogluovi, o generaci mladším istanbulském politikovi, který výrazně porazil kandidáta AKP. Znalci turecké politiky nyní mluví o tom, že Imamoglu se tím dostal do pozice, z níž se bude příště snažit stát prezidentem.
Teoreticky by Erdogan už neměl v příštích volbách v roce 2028 kandidovat, protože mu to zakazuje ústava, ale počítalo se s tím, že se bude snažit ji změnit. Ne zcela úspěšné volby mu to – možná – zkomplikují.
To nás přivádí k otázce demokratičnosti voleb. Pro Erdoganovu éru je charakteristické, že prezident stojí o vítězství ve volbách – nechce se vidět jako diktátor, ale jako vůdce z vůle lidu. Vítězství dosahuje pomocí charismatu a schopnosti oslovit velkou část turecké veřejnosti, ale také díky systematickému ovládnutí důležitých institucí, včetně médií nebo justice.
Nejasná budoucnost
Imamoglu už na tuto částečně závislou justici opakovaně narazil. V dosud neuzavřených procesech mu hrozí několik let vězení a v důsledku toho také zákaz vykonávat politické funkce. Předchozí istanbulské volby z roku 2019 byly také soudně zrušeny a musely se opakovat – a Imamoglu vyhrál ještě výrazněji.
Demokracie v Turecku nadále existuje, i když pošramocená.
Prezident Erdogan nyní uznal porážku své strany a slíbil voličům, že si vezme tento vzkaz k srdci. Pro budoucnost Turecka bude ještě důležitější, zda se pokusí zrušit zákaz znovu kandidovat a jak bude reagovat na snahu Ekrema Imamoglua, nebo jakéhokoli jiného silného opozičního vyzyvatele, získat prezidentský palác pro sebe.
Autor je komentátor Českého rozhlasu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
