Kristina Žantovská: Daleko od hlučícího davu

Guardian nedávno přinesl zajímavou, ale trochu komickou reportáž o tom, jak se Pařížané utíkají vyklidnit na venkov, ale on jim v tom moc nepomáhá. Ruší je zvuky zvířat: kokrhání kohoutů, bučení krav, štěkot psů – nedej bože velkých ovčáckých, hlídajících stáda mířících na pastvu.

Čtěte také

Jak žít s turisty a jak bez nich? Veřejná debata Plusu tentokrát z Českého Krumlova

Ruší i ptačí zpěv – uprostřed léta nelítostně startující ve čtyři hodiny ráno. A ty cikády! Zvlášť v noci. A do toho ještě vyzvánějí zvony kostelů, někde nastavené na půlhodinové intervaly i během noci. Nemluvě o sekačkách, pilách, traktorech a jiných pracovních nástrojích, bez kterých se venkov neobejde.

Vytoužený pastorální klid se nekoná a místním starostům se na stolech vrší úkorné stížnosti. A chodí i do francouzského parlamentu, třeba právě kvůli cikádám. Legislativci připravují zákon, který má zabránit tomu, aby se farmáři dostávali před soud.

Řešením by mohlo být „žít spolu ve vzájemném respektu“, jak se vyjádřil ministr spravedlnosti Éric Dupond-Moretti, a žádný zákon by nebyl potřeba. Ale „přikázání“ tohoto druhu už dávno neplatí – ten druhý prostě nerespektuje moje potřeby a já na ně mám právo.

Nikam nejezdit?

„Rurální přistěhovalec“ chce ticho a klid, ale venkovan mu nic takového splnit nemůže. Ráno se prostě musí na pole, stádo musí na novou pastvu a zvony kostela vyzvánějí po staletí… Nikomu se nedá slíbit, že jeho neurózu příroda vyléčí – snad by pomohl týdenní pobyt v jeskyni a ve tmě stres a neklid zmírnit.

Čtěte také

Veronika Lefrancois: Benátky chtějí omezit turisty

Ty neslučitelné potřeby se střetávají nejen na venkově, ale i v mnoha městech, kam míří miliony turistů. Stále to ještě jsou živá města, kde žijí domorodí obyvatelé od nepaměti.

Turismus jim sice přináší velké zisky, za covidu bez něj bylo leckde lidem úzko, ale peníze už nejsou všechno. Když se hráze s výletníky prolomí, dojde i jim trpělivost. Už mnoho let se přívalu turistů brání Benátky (letos zpoplatní v určité dny během sezóny vstup do města pro ty, kteří v něm nepřespí).

A s potřebou nějaké regulace se přidávají další evropská města – Řím, Amsterdam, Florencie, Berlín, Lisabon. Turisté vytlačují normální život z historického centra, ceny za bydlení a v restauracích se nehorázně zvyšují, nestačí doprava a tak dále. Koneckonců to známe i z Prahy.

Začínám si velmi rozmýšlet, jestli se do davu turistických „kobylek“ ještě někdy chci zamíchat. Lézt všem domácím na nervy a koukat na jejich přinejmenším otrávené tváře. Ale hrom do Brestu, jak parádně klel kapitán Haddock v Tintinových dobrodružstvích.

Existuje ještě pár měst, kam bych se ráda podívala. Ale kdy je ta nejlepší doba, aby tam nebyli i mně podobní? Uprostřed ledna? To je krásně i v Praze. Anebo už nikam nejezdit – a smířit se s tím, že Barcelonu nikdy neuvidím? Ještě nemám odpověď.

Autorka je publicistka a divadelní dramaturgyně.